Dnes jsem trochu sortýrovala skříně, abych dala dopředu kraťasy a tílka .. třeba trochu přivoláme zpátky to léto co pařilo v dubnu. Uvařili jsme oběd a poledne bylo coby dup pryč. Maruška byla tak rozdováděná , že nechtěla v poledne spát. Řekla jsme jí, že až se vyspinká, že půjdeme ke strejdovi a Ťapulínce. Chvíli to trvalo, ale usnula. Vzbudila se v půl 4 se slzama jak hráchama a slovy „chci jit ke strejdoj a Ťapulínce“ tak 15 minut jsme ji uklidňovala, ať nepláče, že ještě musí chvíli vydržet až strejda přijde z práce.Z tohodle jsem měla taky mokrý oči, je to tisíckrát lepší než věta „neci domů, bojím táty“ Chtěla jsem do ní nacpat svačinku, nechtěla pospíchala, už chtěla jít, jogurt ani náhodou. Ještě volala mamča a já ještě zapoměla pověsit deku z pračky a Maruška mě obutá pobízela ze za dveří slovy „maminko poď deme“ a tuhle fotku jsme stihla tak tak….Předběhla jsem ji ve chvíli, kdy sebrala u jedněch dveří tenhle kámen, co tam měli na zatížení letáků, no už nemaj.. Nechěla se ho vzdát a se slovy „dám strejdoj“ letěla schálně jsem zkusila přejít vchod a Maruška hned halekala „maminkooo, tady bydlí strejdááá“
šťastný číslo…..nebo spíš místo…
dali jsme kafčo, holky si hrály a k večeři jsme snědli zbytek rolády od včera. Venku byla čím dál větší tma až najednou lito ale to byla průtrž totální. Maruška skákala po balkoně a zpívala „prší prší jen se leje“ Jindra si zavolal tátu, protože by byli s Ťapulkou fakt mokrý, než by došly. Počasí náhle zapřičinilo, že jsem poprvý viděla taťku , nevím jak to dopadlo, podrobnosti se dovím zítra,ale z sms vím, že nechtěl vystoupit na seznámení z auta, protože vyletěl na rychlo a nezdál se vhodně oblečen :o) šak mě znáte mě nevadí ani nevhodný oblečení, ani to že se sedí, pro mě je hlavní, že je ten človíček hodnej a usměvavej. Já se taky nemohla tak nějak soustředit, neb Marušku děsně zajímaly kaluže. Ale budu ráda , když na tohle budeme jednou vzpomínat. Vždyť kdyby všechno probíhalo normálně, tak není v životě vzruší a na co vzpomínat.
0 komentářů:
Okomentovat