6.2.2011 Karneval

1100

Neděli jsme si užili nedělně během dopoledne.

Maruška posnídala 2 malé Bobíky od Báry. Pak chtěla ochutnat můj jogurt. Vytáhla jsme si půlkilovej , že druhou půlku si dám k večeři. Když ho Maruška za chvilečku odložila ajá si chtěla teda dát snídaní, tak jsem mohla tem půlkilovej kelimek maximálně vyškrábat. Žroutek můj.

Domáci práce s kombinací s hraním, pak jsme ohřáli oběd, tem Maruška taky zpucovala. Po obědě jsme spát nešli, protože mě nebylo akorát a bála jsme se jak lehnu, že bych vzdala událost na kterou se Maruška moc těšila. Takže jsme pak nechali Jindru spát, protože šel na noční a Marušku jsem namalovala a jeli jsme na karneval. Auto jsme šupli rovnou na sídliště ať už nemusím přeparkovávat a do KD došly. No Maruška byla nadšená, děti a tancování. Akorát jednu chvíli jsme zjistila, jak hluboko je v ní ten strach co byl za soužití s jejím biologickým tátou zakořeněný. Zen strach vycházející z hluku, kdy v noci , když byl namazanej pouštěl kazeták s rockovou hudbou na plný kule a bylo mu fuk, že tam spí dítě. Apod..Mezi děti hodili spoustu balónků, děti sis nimi hrály a praskaly je- A jak se praskalo vic balonků najednou, dělalo to rámus a Maruška se strašně bála. Já seděla na parketě , abych měla děti v úrovní oči a ona se ke mně přišla schoulit. A seděla mi na klíně snad půl hodiny, než jsme ji přesvědčila, že se není čeho bát. Ona nehysterčí, když se takhle bojí. Když je to něco co trvá a samo od sebe nepřestane jako třeba ten kazeťák na plný kule nocí. Ona si prostě zacpe ručičkama uši , schoulí se ke mně do klubíčka a počká až to pomine. Pak se zase s úsměvem zvedla a tancovala jak o život.

Domů jsme šli až poslední i s šatnářkami a tučňáčkem jménem Jáchym. Jaši byl k sežrání, tanec přizůsobil masce tučňáka a Maruška mu ještě mávala do auta. Cestou z karnevalu jsme si v Bille koupili večeři. Jezdit přes celé město už nemělo cenu. Tak jsme aspoň potěšili babičky a dědu.