28.6.2008 Slzná sobota

Na silnici první přídy číslo 16 je hlášena uzavírka......brousí silnici a dávají nový potah na hodně dlouhém úseku, tak přijezd k baráku je kdesi mezi semafory, které pouštějí střídavě oběma směry. Jelikož je všude z bočních přijezdovek zákaz vjezdu jela jsem tou, co je nejblíž k baráku, bývala Pracovská cesta, zrušili ji z původní podoby kdy tam byli stromy, keře a srnky v roce 90 kdy to byl při stavbě nové silnice jedíný příjezd do Ohavče. Tak s novým velkým zoomem jsem konečně udělala fotku po které jsem léta toužila. Barák V Ohavči (je vidět jen stodola) a milovaná siluela Veliše. S fotákem kde byl malý zoom proti tomuhle je barák jak nepostřehnutelná tečka.

Koukám a brečím a mý slzy dopadají na plaňkovej plot...... jediný co mě napadá je tahle písnička od Franty Nedvěda. Dnes se u baráku v Ohavči děla plot, už pár let se začínal kácet ale vydržel uctyhodných několik desetiletí. Plaňku po plaňce můj děda osobně a RUČNĚ ohobloval, dala jsem si za úkol dle polí plotu a počtu planěk na jednoum díle spočítak kolik set jich bylo, ale opravdu hodně..... Kdyby se dělal jen plot, nebylo by to takový, ale zahrada se dělila na půl. Bylo papírově dohodnuto dědictví ještě za života babičky, více se k tomu vyjadřovat nebudu, je a není to dobře, jak se to dohodlo, mě osobně je z toho hodně zle, Právě kvůli téhle fotce a tomuto dni nebyl chvíli doházen blog, chtěla jsem to nechat odeznít, bolí to stejně, snad čím dál víc..... brečím. Snyd nejvíc mě bolí ten plot přes půl zahrady, na které jsme vyrůstali, běhali od jednoho konce na druhý, je v tom celé mládí, celý život, všechno štěstí co bylo v letech minulých, prosluněná zahrada, scházení, společné práce, omlouvám se za překlepy, nevidím na to, brečím a nic s tím neudělám, bolí to, reálnej svět jež připomíná ty starý krásný časy se zdá nedotknutelnej, mění se. Nějak potřebuju místa, abych se měla kam vracet, kde vzpomínat a kovový tyčky a drátěnej plot místo teplých dřevěných planěk, na kterých jsem cítila ruce dědy, jež už tu není 19 let mě prostě děsí...

Utíkají mi dny,
oči mě pálí,
ztrácí se doteky
šťasných včerejšků
tiché kouty
jež hladily po duši,
se ztrácejí
nevím kam se půjdu léčit
až zas vyprchám
do prostoru
ulítám na vzpomínkách
když přítomnost bolí
lížu si rány
starými příběhy hladím popraskané já
a beru dech ze šťastných dní.
Až se jednou nebudu mít kam vrátit
až bude bolet i dech
a sdrce až v krku tepat
vyprším
ve slaných slzách.
Vpíjím alespoň perem do knížek
co svým dětem chci říct.......

Tak vždy jsem psala když mě bylo opravdu zle... je to tady. Nebudu to pojmenovávat napsáno za 5 minut, název neznámý, zatím..........

.
Pro odlehčení Quasimodo (či jak se to píše) zvoník od Matky Boží.... strejda vyměřuje , zda jsou tyčky rovně, to je pohled, bojííímm :o)

Trochu zvířecí lásky

Ještě že mám tohle štěstí.....