5.1.2009 "Babiko néééé"

Ráno jsem koukala jak vyoraná myš po té noci. Asi jsem vypadala jako tenhle barák, pololorozbořenej a omrzlej….ranním autobusem jsme jeli z Lomnice domů, jakmile jsme dorazili domů, ustrojila jsem Marušku a vyrazily na návštěvu do sběrny za Alenčiným tatínkem. Do rána i Jičín zapadal řádnou vrstvou prašanu a tak jsme vezly Marušku na sáňkách¨, Tak měla zase radost, že může konečně zase sáňkovat. Ve sběrně se jí moc líbilo, hlavně pejsci, protože je tam záchytná stanice pro zaběhlé psy. Byli jsme tam akorát v čase svačiny, neb jindy by na nás pan Kaňka neměl čas, dlabali jsme tam koblihy, které nám nabídl. Maruška snědla 1,5 a byla šťastná, protože to bylo první sladké po té dietě.

Na skříni měl pan Kaňka tohohle nafukovacího dalmatína. Marušce se strašně líbil , tak ho dostala, málen se ani nedržela na sáňkách, jen aby „pejsek neupad“ tak ho objímala celou cestu. Tady jsme ji cíleně vysadili do sněhu a vyfotili ji, jak ho venčí.

Po obědě jsme byli sáňkovat naproti na kopečku. Tady Maruška ochutnává sníh, přes můj zákaz a tvrdila, že je „dobej, dáme k snídani“ Ve výsledku třetinu sáňkování prostála, protože koukala na děti, že mají boby. Tak jsme jí slíbila, že je zítra vememe. Bylo to fajn, bohužel se nic nehnulo s bydlením pěšky je to přes hodinu cesty v tomhle počasí a druhou hodinu zpět.

Tady je jedna atmosférová z návratu ze sáňkování. Maruška moc dobře mluví a většinu slov, opakuje přesně tak jak jsou,ale miluju to její „ kde je sáňka?“ :o)))))

A tohle jsme se moc nasmáli, ale opravdu moc. Maruška začala okolo nás běhat a házet něco do koše, přiběhla a zas letěla do obýváku. Zase přinesla kousek do koše . Mamča se šla podívat, co kde vyvadí a Maruška hned začala tak zoufale volat „ babiko nééééééé“ skoro plakala. Ona objevila na stromečku pajďuláka z kolekce, poznala ho podle toho, že byl jako mikuláš, kterého už jedla. A tvrdila „medvídka mám“ Ona ho oškubávala z toho alobalu přímo na stromečku a ty kousky nosila do koše. Dloubala do něj prstíčkem a povídala „dobej bude“ pak když už byla neoloupaná jen čepička tak hlásila „upad, pázdnej“ a tak šťasně ho jedla , říkali, jsme jí, ať se nebojí, že jí ho nevemem. Ona teď s tou dietou nic takového nesměla , tak jsme ji to chudince museli zabrat, když někde ulovila třeba kus cukroví. No a dnes už to bylo celkem OK a ona měla takovou radost, že ho na tom stromečku našla. Když ho dojedla , tak lezla okolo stromečku po 4řech a hledala „ještě“ Tak jsme ji vysvětli, že až zítra. Ale to štěstí na tvářičkách, stále líčila „našla dobotu, dobej méďa byl“