Ráno jsme chtěli vyrazit do města, aby se Jindra vyspal před noční. On však vstal s náma, tak jsme nedělně posnídali a vyrazili do města pak. Marušku jsme navlíkla kvůli tomu soplení, jen tak narychlo a do bundy, že jsme za chvíli zpět.. no nebyli…Řekla jsme si, že nemá cenu se hnát domů za hoďku na oběd před půl města. Že necháme Jindru prospat. A až se vyspí přijdem ohřát oběd. Vylezlo sluníčko a Maruška nabalená v bundě ač lehké a pod tím jen domácí nátělník. Zašli jsme k Vietnamcům a já ji tam koupila úžasný třičko za 29korun. Jen bylý prošívaný overlockem z barených nití , v jednoduchosti je krása. Měli jsme smůlu , že jsme potkali Petra. Nejdřív nás pozdravil a já ho míjela bez zájmu. Zůstal sledovat jakousi akci, tak jsme se těšila, že mu jsme ukradený jako vždy. No nakonec nás dohnal a chvíli s námi strávil. Jsem zvyklá na čas do 5 minut, tohle na mě bylo moc…Maruška byla celkem v pohodě (až v noci měla z toho delšího vidění zas noční můry, 4 krát vzhůru a brečela že se bojí táty) Malovali jsme si s Maruškou na tričko, namalovali jsme jí tam dinosaura. Maruška chtěla na kolotoč, tak jsme s hecu řekla, ať jí ho zaplatí táta…no nezaplatil. Hlavě že mi lidi hlásili za tento týden dvakrát, že ho vedli namazaného tak, že nemoh ani sám pořádně chodit. No ale 30kč na kolotoč nemá. Koupili jsme si párek u popleteného prodavače.měl poslední 2 rohlíky. Pohádky už šly do finále. Tak něco bylo vyprodáno. Marušce tam, dal hořčici ač jsem chtěla bez ničeho , ona ji stejně nejí. Tak jsem mu svolila , at ji otře co to jde, když nemá jinej rohlík. Tak ji otřel a dal tam kečup…praš jako uhoď, tak jsme jí holt koupila lízátko , aby mi nezáviděla ten správnéj párek…
Šli jsme okolo balónků. Marušla už měla ten co rozdávali. Říkám jí, že tenhle drahej kupovat nebudem, je to zbytečný dávat stovku za balonek na jeden den. A ona na to rozumně „to nevadící, vždyť mám tenhle“ tak jsem ji dovolila rejpnout….povídám. „ty jseš zlatíčko, takový skromný dítě, ono co to zbejvá…“ Petr se naprdnul a zaslechla jsme něco „tak já teda jdu“ no bohužel nešel , obloukem se k nám zas připojil. Tak jsme šli jakoby ohřívat oběd a konečně se ho zbavili. Ve skutečnosti jsme šli ještě dolů na kolotoče. Slíbila jsme Marušce , že tam půjdem na chvíli až půjdeme domů. Projela se na autíčku a proletěli jsme se na drakovi. Pak volal Jindra , že má hlad a že na nás čeká . Kdosi ho rozčilil a to hodně tak mu to ujelo, pak se omlouval. Já totiž tudíž vzala Marušku bez varování , že tohle je poslední jízda a šli jsme hned , a já poprvé vedla řičící dítě lehající si na zem… ještě ležela a brečela ještě doma. Jindrovi to bylo líto. Prostě toho bylo moc a přečísnul to, já v tom šoku taky , protože jsme se bála ještě zduřovat další jízdou a šli jsme hned a nebyla to správná metoda na nadšené dítko. Ač už jsme nechěli, Jindra nás tam chtěl odvézt a já chtěla něco dělat , když už jsme doma a čas se krátí. Nakonec vyhrál kompromis, přece jen jsou pohádky jen jednou za rok, společný čas se krátí díky hrozbě čtyřsměnky . Tak půjdeme všichni, pěšky a vrátíme se dřív aby se Jindra ještě v podvečer prospal. Tak se Maruška a Jindra najedli,já nechtěla, uřícená a bez chuti jsme ani neměla sílu žvejkat.
Najednou koukáme, Maruška leží přes postel, nohy na zemi , na nich boty a oči zavřený. Jak jsme přilítla utahaná a vzteklá… tak jsem ji nezula a ona sebe taky ne. Koukáme na ni a pořád oči zavřený, tak si říkáme, ona si usnula, no nebylo by se co divit, když v poledne nespala a skoro celý den běhala. Tak že ji zujeme a že se vyspí. Jak jsme ji sáhli na ty boty,že ji je sundám. Ona hned vystřelila jak čertík z krabičky, jak když vůbec nespala. A začla hulákat „ty mi nesundávejte já je potřebuji na kolotoče“ :oDDDD
Tak jsme jen zažehlila tričko. Maruška si ho hned natáhla na to původní a prožili zbytek neděle nedělně. Maruška jela i solo na řetízáku, prostě pohádky se loučily….tak zas za rok….
0 komentářů:
Okomentovat