12.12.2009 Den plný perliček..

Fotka dokumentační..že v půlce prosince krásně kvetou měsíčky…

Dnes byl den výživný a akční. Dopoledně jsme řešili stěhování nábytku. Bylo to jak hlavolam. Jedna rodinka co už se známe léta mám nechala nábytek po dceři, mé kamarádce velké. Už se tak často nevidíme, okolnosti nedovolují a mě to mrzí….Ale hlavní náplň dne…Renča už dlouho u rodičů nebydlí a oni její pokojíček prochází rekonstrukcí. Ve chvíli kdy jim přivezou nový nábytek se ten starý vystěhovává a je třeba ho odvézt do Ohavče. Bude dán do pokojíku jež byl dřiv dílnou tety aby se tam vybudovalo zázemí pro mamču s Maruškou, když s ní budou v Ohavči , až já budu chodit do práce. Akce stěhování byla naplánována na neděli na devátou ranní. Měli jsme auto, káru, posilu. Ježe Jindrovi se cosik potentočkovalo v motoru cestou z hraní, ještě dojel, ale s muzikou (nejen vlastní) i když někdo u aut tenhle zvuk vyrábí naschvál, ale holt nepatříme mezi zapálené přiznivce turbo no… Jenže jsme najednou na neděli neměli auto s koulí, moje nemá. Tak jsme celé dopoledne kombinovali buď sehnat auto na hodinu kdy máme posilu, nebo sehnat posilu na hodinu kdy máme auto. Nakonec jsme sehnali auto i posilu. Sice si řidič musel vzít Brufíka a počkat až zabere aby mohl jet… o to víc děkujeme. A náš Pája mohl naštěstí v tu hodinu. Takže taky vřelé díky. Prostě přes plány to nakonec dopadlo jinak a akce Zet proběhla neplánovaně a rychle. Obědvali jsme u našich, protože oběd jsem uvařit nestihla a Jindra měl prostě na první oběd u našich , jež by měl v sobě ukazovat snad i něco slavnostního a vyjímečného… brambory a smaženej květák :o))) já mám miluju nestandardní situace co píše život, aspoň je na co vzpomínat :o))) Maruška jak jsme přijeli byla okamžitě vzhůru, okamžikem, kdy od ní vstala babička a přijeli jsme my, prostě vstala.. ta prďolka tohle prostě, zaručeně cítí, mám to vyzkoučené. Lidi co miluje si hlídá. I ráno v okamžiku kdy Jindra vstal a šel venčit Ťapi, byla prostě vzhůru a sháněla se kde jsou…Pak jsme si dali kafčo, u našich tenhle týden tak nějak shodou okolností vyšlo druhý. A teď jak to píšu si uvědomuju a čem se povídalo, vzpomínalo a to že do hoodně starejch let a mě teď nějak došlo, že tohle nikdy s Petrem neprobíhalo. Nevím čim to je, Možná o obyčejné důvěře vyplývající s klidu a pohody, a normálního chování. Z pocitu že věci jsou opravdu tak, jak se dějí, bez přetvařování…prostě i když jsme s Petrem bydleli u našich rok, nevybavuju se, že by někdy došlo na takový povídání o našem mládí. Asi je to pitomost,ale vybavuju si to hodně jasně.

cestou domů jsme přibrzdili v Kaufu ještě jestli nemají kachny v akci. Mamča říkala, že by taky brala, měli za 43kilo. Tak jsme tam zastavili a měli, ještě jsme vyzvedli a¨něco v garáži a dovezli tatínkovi a našim tu kachnu a pak hurá dom. Teda ještě.. u Kaufu do auta vlezl Petr pozdravit Marušku, akorát jsem mluvila po telefonu s Jindrou , protože měl chuť na kuře k večeři a ona ta kachna byla o hodně levnější. Prostě za kilo malé kuře se dalo stejně jako za velkou kachnu tak se ptal, jestli je reálné rozmrazit a upéct k večeři kachnu .. Petr nakouk, veselej že vidí Marušku, nevím zda se lekl toho telefonátu , nebo Ťapiny co se mi natáhla po ruce, prostě najednou byl pryč a to že fofrem nevím proč. Zašel dovnitř do Kaufu, setkání s ním snad netrvalo ani minutu…Tak mě tak napadlo, kdyby se potkali ti dva, Jindra akorát platil u pokladny 3 kachny, což naše domácnost neviděla nikdy ač Petr maso miloval. Prostě na to nebylo. A když viděl maso a bylo ho možné sníst byl v ráji. A kachny, to by byl ráj..Ač ho že života vypouštíme , protože jeho chování nestojí za to ,aby nám narušovalo fajnový dny, tak tohle nás napadlo nastejno… No Maruška je po něm viz. Fotka a další text.. Jediný co mě fakt vrtá v hlavě proč utek…

Tak k večeři byla kachna.. to se mi za celej život nestalo. No měli jsme to zasloužený. Vypiglovali jsme okna, pověsili záclony. Něco vygruntovali. Navěsili svítící hvězdíčky, aby to tam vypadalo už trochu svátečně. Vlastně jen co jsme skončili s gruntováním tak se akorát dopíkala kachna, bylo to po 9h večer. A já hrcla na zadek po tentokrát po vážně náročném dni a okna voněla citronem po Cifu, záclony po prášku, na nich svítily hvězdičky, voněla kachna , byli jsme všichni spolu a já poprvé měla pocit že už se blíží ty Vánoce…Marušce jsem nakrájela kus prsíček, nejedla je, vzala si prostě žebra a obírala.. to miluje.. a fakt to nemá po mě. Já než abych se obírala s žebrama, tak si radši uvařím brokolici :o))))) A Jindra laškoval (zcela vážně :o)))) ) že takhle by měl vypadat standart… k večeři kachýnka….. :o))) Jen ať si laškuje, ptáky platil on a zaslouží si to, za všechno… P. by pronesl stejnou větu, ale od něho by zněla jinak, o rodinu nezajistil , aby se to mohlo koupit a nejradši by všechno jedl sám a dost často se mu to povedlo. Za takovejhlech podmínek (cena a človíček jež si to zaslouží) se prostě čas od času kachně k večeři vyhejbat nebudu :o)