9.3.2009 Příběh rakviček

Dnes dopoledne jsme byli s Maruškou na policii kvůli vyjednání toho, co nám náleží. Maruška byla moc hodná, pěkně to tam policii proštudovala. Potom jsme spolu vyrazili k mojí Mudr. s tím že podle lidí to buď ustojíme a pokud tam bude nával tak si mamča přijde pro Marušku aby tam nemusela tvrdnout v nudě a chorobách. Lidí tam bylo hodně,ale byl tam straší kluk a Marušce se moc líbil. Začala s ním komunikovat, lehla k němu na lavici v čekárně se slovy „co to máš“ a podobně. Pak odešel s maminkou ale zároveň se to v čekárně hnulo a navíc nás potom asi 2 lidi před tím, než jsme měli jít, tak nás vzala sestřička přednostně. Byla jsem hotová hned na průdušky antibiotika a druhé jsem chtěla něco udělat s rukama, dát je trochu do kupy, než je zas budu potřebovat dnes a denně a na těžkou práci, Na to mi doktorka řekla, že nejdříve vyřešíme ty průdušky a pak se musím vyčist a pak zkusíme ty ruce. Ale nevím k čemu čištění, když mám ruce oddělané těžkou jednotvárnou prací a nějaký vyčištění mi asi těžko pomůže, že by to chtělo nějakou rehabilitaci. A i kdyby tak kdy, když žádný termín nemám. a že nejdřív. No nic…. Od sesřičky po zaplacení polatku dostala Maruška celou čokoládu, asi ji od někoho dostala, tak ji dala Marušce. Maruška hned krásně poděkovala a hned za dveřmi hlásila „podělim“ Pak celou cestu domů vykládala, že je teda hodná a že se podělí s babikama a maminkou. Ještě připíšu „úsměv“ kdy Maruška v lékárně u brány řešila, že tam nemají malování. Prý „uklidili malování“ my totiž doteď chodili jinam a tam mají dětský koutek, ale tady v té lékárně se neplatí regulační poplatky. měli jen stolek s letáky. Tak Maruška řešila, je není malování a ze „rohliky nemaj“ já totiž nahlas před lékárnou povídala, že jsem zapoměla koupit a maruška hned „koupíme“ tak ji říkám, že tady nemají. A ona pak chodila po lékárně a vykládala „schovali malování, nemají rohlíky“

Snědli jsme oběd, dali šlofíka a vydali se na tradiční odpolední kávu a ohřívačku k našim. Venku ještě žádný překrásný počasí není na dlouhý procházky a ona i ta od nás na sídliště je flák cesty. U zámeckého parku který teď celý rozvrtali mě najednou došlo, co je mi divný. Zjistila, jsem že dub v rohu zámeckého parku, jeden asi z 8 stromů, které tam jako jediné zůstanou má na sobě podzimní neopadané listí.

Škoda, že jsem si nevyfotila zámecký park ve všech detailech, spoustu fotek k něj mám, zátiší i Marušku v něm, ale tak jak byl celý už ho nikdy nevyfotím, takhle to tam teď vypadá.

Chtěla jsem vyfotit Marušku s udrobenou pusou, neb byla úžasně upatlaná a abych vám k té zadrobené fotce dovyprávěla přiběh o rakvičkách na který jsem tuhle zapoměla a dnes mi to Maruška opět připomněla.

Maruška kupuje rohlíky už od doby co jí bylo něco přes rok a půl o tom jsem psala. Takže už jí v pekárně znají. Přijde, pozdraví, řekne co chce, zaplatí, poděkuje, řekne nashledanou. A ještě pobaví personál. Oni jí dávají sem tam zlomky z rakviček, jež mají pod sklem u pultu s pokladnou. Od doby co Maruška dostala první tak teď se potvůrka vždycky hlásí „dobotu“ No a tuhle neměli. Maruška dřív než stačila říct „rohlíky šest“ tak dřív hlásila „dobota. není“ A paní prodavačka jí říkala, že budou , že přivezou. A Maru se na to asi 3krát po sobě tónem věty tázací. „Budou, pivezou?“ No byla v tu chvíli úžasná, jak měla starosti, zda dovezou zboží :o))))) Dnes mrkla pod pult a hned hlásila „dobotu, pivezli, mmmmmm“ Když jsem se jí ptala cestou kam jeden, tak jako tradičně řekla „k babice“ protože plán dne si pamatuje. Když jsem se jí ptala co tam budeme dělat tak mi na to řekla „podělím“ o tu čokoládu co dostala od sestřičky. Mám fotku kde je Maruška celá, ale prostě tahle kde je zachycen její úsměv i když mě kus cukla mimo záběr, je pro mě prostě srdeční. Protože to je tem úsměv co všichni tak milujeme. Cestou domů jsme se stavili v Kaufu pro šťávu, jež jsme potřebovali a od mostu šla Maruška pěšky. Byla tam kočička o níž všichni tak pečují, je bezdomovec, ale vykrmená, a milá . Děti jí tam chodí hladit. Maruška se samozdřejmě, nechala unést, očička ji svítila : Nornou chvíli jsme u ní pobyli a pak šli domů, ale Maruška se najednou zbalila, neb zjistila, že kočička která utíkal do sáli k jiným dětem a ona ji nemohl zastavit je tase tam kde byla. Tak se zbalila a mě neposlouchaje letěla zase za kočičkou. Vůbec neposlouchala aby šla se mnou. Tak jsem se rozhodla odpustit si svrbící ruku a na bezpečném místě, kde nejezdí auta to pojmout trochu výchovně. Aby viděla , co se může stát, že se může stratit, když nebude poslouchat. Šla jsem dál a ještě několikrát zavolala ,ale nic. Tak jsem šla tak daleko, abych na ní ještě viděla , ale tak daleko, aby hned neviděla ona mě a od budovy jakési kotelny či co to tenkrát bylo jí pozorovala. Vydržela to hodně dlouho si hrát s kočičkou , než se začala po mě shánět. Páni to bylo křiku. A úprk cestou k domovu. s neustálým voláním „mamíííí, maminkooo“ Jak mě viděla doběhla a skočila na mě. Účinek to mělo, stačilo jí to připomenout a hned ťapkala bez protestů směr domů. I ten vejbuch a večer bez čtení pohádky, jak jsem psala tuhle, že měla poprvé za racha , když mě utekla na ulici a já jí chytila až u silnice měl své účinky. Teď se bojí i otevřít dveře ven na ulici a hned hlásí že „utíkat nesmím“ a čeká na mě, až když jdu já taky ven tak teprv otevře. Jelikož jsme se kvůli kočičce zdrželi přišli jsme domů v půl 9, takže jsme měli mírný skluz , ale vše jsme zmákli.