21.4.2009 měsíc krůčků

Dneska dopoledne jsme vařili s Maruškou svíčkovou a mě brzo ráno, když jsem dohazovala projekt a psala datum došlo, že je to přesně měsíc, kdy jsem na ní dostala kvůli jedný jediný větě chuť a čím dál víc zjišťuji, že bych byla štastná, kdybych si tenhle den mohla pamatovat do konce života jako ten hlavní….i když vím , že vlastně budu tak jako tak. Kdybych nedokázala nic tak tenhle první jarní den tohohle roku, bude dnem, kdy jsem překonala svý strachy a vydala se na schůzku se človíčkem pro mě do té doby neznámým. Protože kdo mě zná, věděl že do tý doby jsem vůbec nevěřila, že se najde někdo, kdo bude koukat i na to, co je ve mně a ne co na mě po česku přebývá. I když vím, že to co se skrývá vevnitř je mnohem důležitější , než to, jak člověk vypadá, málokdo se tím řídí. Musím říct, že to byl nejhezčí měsíc mého života. Měsíc plný zázraků a jak bylo řečeno, bylo to tím, že jsem na to nebyla zvyklá, to že je někdo tak hodnej, to že právě takhle je to „normální“ několikrát jsem seděla na zadku a nemohla údivem zavřít pusu. Za ten měsíc mě došlo, jak všechno mělo svoje souvislosti.. .to že jsem po 26 letech samoty pomohla člověku z takový kaše, že udělat to mě, tak mu do konce života líbu v kleče nohy. A on si toho ani kapet nevážil, nožná někdy jo, když byl střízlivej a rozhodně se tak přestával chovat čím dál víc. Zvláštní povaha.. dnem kdy se narodila začal nabývat jistoty, že je táta a že mu to nikdo nemůže vzít, že vydržím všechno jen aby měla Maruška kompletní rodinu. A začal se vracet do strarých vyjetých kolejích v nichž vládlo vlastní já, vlastní priority, alkohol a agrese. Kdo sem chodí číst déle, jistě si vybavuje tu nejhorší větu co může máma slyšet. Když ani ne dvouletí dítko, které má omezenou slovní zásobu ale sakra chápe začne moc často říkat „bojím táty“ aniž by jí to někdo nutil, kdykoliv jsme se vraceli domů jsem slyšela tuhle šílenou větu….Ale tím že přišla Maruška na tenhle svět, se moje neprůbojné já dostalo úplně jinam, do fáze kdy musím někoho ochránit, za někoho jednat, za někoho mluvit, když to ještě neumí. Už jsem nebyla sama, měla jsme své největší štěstí. A když si tohohle daru nevážil on a to co se dělo bylo čím dál horší…strach Marušky, to že přestala jíst, začala se doma počůravat… pak přišla možnost bydlení, taková abych to utáhla já z mateřské. Jak zázrakem ve chvíli kdy jsme se kvůli prochlastanému nájmu museli do 10 dní co zbývalo do konce měsíce vystěhovat. Bylo to peklo, to co vyváděl … no šak možná pamatujete a když ne, stačí zalistovat na konec října. Marušku jsem skoro neviděla, neb jí hlídaly babičky jen abych já to stihla, neb on mě nepomoh s ničím. A po tom pekle 25.10. to byl vůbec boj a strach, ale bojovala jsem za Marušku a za sebe a dokázala to. Se s veškerýma silama na dně ale dokázala….pokračování na konci…

Tahle fotka je jak důkaz, že to všechno za to stálo, Maruška jak sluníčko rozdává radost nemocným v nemocnici v Novém Bydžově. Paní Martanová a moje mamča. Když pobíhala po chodbách spousta lidí volala „ty jseš určitě ta Maruška“

s nadšením se škrábala na rotoped…..Když jsme přijeli tak jsme šli na pokoj, mamča tam nebyla, tak tam šla babička na WC a já šla na terasu mrknout, zda je mamča tam, odpoledne tam vždycky sedají. maruška za mnou hned hnala se slovy :maminkooo, počkej na měěě“ pak zjistila , že si na pokoji nechala kytku, co uřízli v Ohavči tak zas letěla kus zpět se slovy „kytiku kde mám“ Tak jí říkám, dáš ji babičce pak, no ještě se zas kus vracela se slovy „kde mám Marii“ Mamča pak otočila a šla za babičkou na pokoj, když byla babička hotová, šlo se zpět na terasu a Maru nás vyšoupávala ze dveří pokoje se slovy „deme na balkon“ každého postrkávala zvlášť :o))))))

a při cestě k autu zas houpala řetězy u mantinelů se slovy „co to vyvádím“ z toho mám záchvat smíchu. Nazpátek jsme se stavěli v Bydžovském Penny, teta chtěla nákup do Ohavče. Koupila všem kornouta čokoládového, měli za 4,50 jeden a byl super. A pak jsme jeli dom. Do Ohavče jsme dorazili akorát před večerníčkem. Tak jsme tam na něj mrkli.

no a konec příběhu.. v Penny jsme koupila dvě Géčka abychom si mohli dát jedno pohodový večer při kafču, jak to sem tam děláme. Možná s těmahle dvěma lahvoněma mi došlo spousta věcí.. že je to poprvý co nemám strach je v lednici mít, že to nedopadne špatně, že je nemusím nikam schovávat aby to nebylo to pivo co do sebe naleje jako další jak bezedném a bude zle… prostě je tam připravný a nikdo ho nevypije, až bude chuť a jen tak jedno.. Vzpomněla jsme si na naši večerní debatu s Jindrou u stého pohodového kafe a druhého společného lahváče za ten měsíc. O debatu o mém 6tém smyslu. O tom jak přes všechnu snahu pomoct Petrovi žít normální život s vírou, že bude vděčnej za to, že má střechu nad hlavou, zařízenej byt, uvařeno, vypráno, ůžasnou dceru ….přes tu všechno víru jsem měla pořád od začátku podvědomém strach a neklid který mě nikdy nenechal si vychutnat vše přijemné až do dna. Ač byl třeba zrovna střízlivej, sekal nárazově latinu chvíli po nějakým velkým průseru, pořád jsem měla v podvědomí strach. Překonala jsem strach, že se zas může něco po krásných začátcích vyvrbit, strach že to bude hezký jen na začátku a zvládla ten první krok , v první jarní den…a jak jsme včera došli na to, co mi tentokrát říká můj 6smysl teď.. že jsem v klidu, v naprostým klidu a pohodě kterou jsme nikdy nezažila. Nejni to jen na mě , uvidíme jak vše dopadne a kolikrát budeme vzpomínat, že na první jarní den jsme měli první kafe a já dostala chuť na svíčkovou…..