15.7.2009 Když se cesta táhne

Ráno jsme vyrazili k Jindrovi, dnes s dortíkem, protože má svátek . Maruška se opět nemohla dočkat, chtěla dort nést sama .. to těšení mi vždycky vhání slzy do očí. Tyhle slzy už jsou krásný… kolikrát se mi ani nechce věřit jak je všechno teď úžasný a pohodový, je to jak odměna za to peklo. A přeju to všem co se trápí , a až věří že bude líp, já tomu taky nevěřila, a teď jen zírám, jak je život vyváženej…. a dnes specielně posílám velký pohlazení Jarce

Maruška k obědu chtěla žížaly (špagety)jako já tak místo brambor k rybě dostala holt žížaly. Pak jsme si dáchly, já s radostí protože mě bylo dost šoufl… ti chlapi se máááj no a po pohádce končící v 5 hodin jsme se vydali směr sídliště se zastávkou v Lídlu pro brynzu na zítřejší halušky. Ta cesta k našim ¨nám trvala do Večerníčka. tahle fotka vypadá jak pózovačka, ale prostě není, jen Maruška opět visela na každých dveřích a okapu a schovávala se za všechny popelnice. A utekla mi hluboko od naší tradiční cesty do ulice, kdy bydlí Jindrův tatínek. Dnes jsme tam Jindru vykládali, vezli jsme ho domů, protože v poledne byla bouřka ohromná, to by s Ťapinkou zmokli a Maruška si už prostě pamatuje, kde Jindru vykládáme a tak mě tam utekla a chtěla je strejdovi. S bolavým břichem jsem ji netáhla na původni trasu a prostě jsme šli zadníma uličkama směr naši.

Abych nezapomněla , jak se Maruška pořád ptá po Jindrovi, tak dnes přišla s otázkou zda je Ťapinka taky v práci :o))))) i když se divím posledně ji zas bylo divné , kde Ťapinka je, když je strejda v práci. Zapoměla jsem u Jindry porci oběda na druhý den pro Marušku, položenou na stole, tak jsme pro ni šli , aby se nezkazila a Marušce bylo divný že strejda je v práci a kde je Ťapinka, tak možná proto se dnes ptala zda není taky v práci :o)))))) miluju ty dětský úvahy.

K našim jsme dorazili akorát na večerníčka , ač po něm normálně chodime domů, pobyli jsme tam hodinku, neb v daný moment bych domů ani nedošla.

Takže jsme vycházeli v 8hodin večer a ne spodem nejrychlejší cestou,ale tou o malounko delší, ale podvečerní město lákalo úžasným teplým světlem…

zase jsme viseli na každých dveřích .. no a potkali 3 psi. A Maruška se hned družila. Druhého zdokumentovaného nemám , byly s Maruškou fakt moc rychlý, ale právě z něho na mě padla nostalgie, byl to strakatý kokršpaněl, neviděla jsme jich za život moc, ale vybavil se mi Andy, toho měla moje babička ve Starém Sedle a tomuhle jakoby z oka vypadl. Tohle štěně bylo úžasný. Když už se mi povedlo aby na fotce nebyly ničí nohy, tak zas Maruška koukal dolů na pejska, tak jí říkám „podívej se nahoru“ v ten moment mi došlo, že musím příště oslovovat, protože Maruška se slovy „dej hlavu nahoru“ jí začala dávat nahoru chudákovi pejskovi.

Pejsek číslo 3 byl divoch, pěkně se vyřádili a Maruška by šla raději s ním domů než se mnou, jsem ji pak naháněla až za kostelem. Fotky mají takový zvláštní nádech…no omluvou jeto úžasný červánkový nebe…

S honění se psy byla Maruška udondaná, tak si sedla do zahrádky pizzerie na podloubí. Fotky nejsou úplně ostrý,ale na to jaké už bylo opravdu šero (21:17h) zírám co z fotáku padalo za fotky aniž bych upravovala korekci a ISO. Ten objektiv je prostě úplně úžasnej. Myslím tím Canon EF 50 mm f/1,8 II .

U těch fotek na mě čiši podvečerní pohoda teplého letního večera, tak přihazuju jednu zaseklou Marušku ležící na lavičce ,která před touto fotkou povídala „nechci domu, budu tady, jdi sama, ahoj „ No nejradši by byla pořád venku .. domů jsme dorazili ve třičtvrtě na 10. To měla pobíhání a sil k útěku a došli jsme domů a totální únava- Stihla se jen umýt a odpadnout a ještě vyházet peřiny z postýlky, nechce s nima spát :o))))) Přes všechny vzdory a bolesti to byla krásná podvečerní procházka. Miluju teplý letní večery….

Víc fotek TADY