20.7.2008 Jeřabiny, nedělní kafčo, brána

Cestou na nědělní kávičku k našim, jsem cvalka jeřabiny, odstínem červené odbíjejí čas léta k podzimu, včecno nějak moc rychle letí.....

Na kávu k našim se snažím skoro denně, časy jsou zlý, hned tak líp nebude, jediný co nám zbylo je radost z blízkosti. To ze jsme pro sebe navzájem ... hlavní sluníčko těhlech špatnech časů je Maruška. Je to veselý, pohodový, úsměvavý dítě, rozdává úsměvy do všech sran, na všechny se těší, má nás spočítaný, když někde někdo není, jak se hned ptá "kde je" a stračně ráda chodí k "babičcee a dědovi" už to umí krásně říct. Dnes takhle stála pod schody, než vyvezu kočárek a pak ji přijdu přidržet, schody zvládá po dvou chvíli po tom, co se naučila chodit, jen ji člověk musí zajistit, kdyby náhodou. Stála tam tak v tom sluníčku, že jsem ji musela cvaknout... prostě sluníčko. A pěkně naložený, dnes si mermocí kromě "Miši" chtěla vzít i berušku :o))))

Jako by špatných zpráv nebylo dost i když jsem dnes četla realitu stále mi to připadá neskutečný jenže je to zřejmě tak jak to nalinkoval osud, blbý, nespravedlivý, stále se mi chce brerečet. Nám z toho tisíc pocitů když čtu co píše Lucka 73 je mi nanic stále přemýšlím o životě, o důležitých a nedůležitých věcech. V kombinaci se špatnými zprávami o tetě Juditě je to šilený, člověk neví co bude zítra, když né líp, tak ať nejni aspoň hůř... tohle nebe mi připadalo jak cesta do nebe, ta brána u které stoji svatej Petr se svým klíčem, je tam krásně, a až se probojujem tím upachtěným světem, třeba se tam zas jednou potkáme a na ty co chodí po ulicích a pláčou pro nás, tam budeme čekat....