úterý 26. srpna 2008

26.8.2008 Mamča má narozeniny

Mamča byla včera moc smutná, protože se moc těšila na podvečerní návštěvu. Ta se bohužel z důvodu, jež jsou v zápisu předešlý den, nekonala. O to měla větší radost dnes, byl to den D ohledně narozenin, které jsme slavili v neděli. Marušku jsem oblíkla do růžových šatiček, hned hlásila, že tam má „kytiky“

cestou v květinářství jsem nechala udělat malinkou kytičku do malé ručičky, aby ji mohla dát babičce, nechala jsem do ní dát malinké zapichovací sluníčko, aby babičce z kytičky něco zbylo. Jeli jsem malinko oklikou, abych stihla Marušku trochu nachystat za dveřmi, protože babička nás většinou vidí už na kopečku. Hezky jsem Marušku postavila za dveře a vysvětlila, že kytičku dá babičce. Než se mi podařilo odemknout tak Maruška 2krát vytáhla sluníčko, páč ji děsně přitahovalo. Nakonec se zadařilo a Maruška s kytičkou běžela k babičce, měla stráášnou radost, bylo to úžasný. Úžasně dojemný. Hned ji skočila kolem krku.

Ať má den trochu sled, byla jsem ráda, když jsem šli ven, Petr přišel z práce, já mu ohřála oběd a on si uvařil kafe. řekla jsem mu, ať si to jde sníst. Na to se naštval, že přece nebude mit bolavej žaludek kvůli , tomu že bude pít studený kafe, přitom bylo vařící, zrovna si ho zalil, oběd je snědený za 10 minut a kafe by zatím jako led nebylo. Tak jsem řekla jen jednoduché, že ho zas bude bolet žaludek od studeného oběda, načež kafe okamžitě vylil do dřezu…. No má prášky na nervy od doktora, myslím že jsou opodstatněné a že by je měl užívat a ne aby ležely na poličce…..



Dnes mě přišli 2 pohledy, z USA je to užasný v době, kdy se vše vyřizuje přes emajly a SMSky, a navíc z tak krásného místa a s tak krásným textem, krásném v tom, že někdo si dal tu práci, koupil pohled, napsal krátký přiběh, co se vešel na tu plochu, kde je, a jak se tam má, nalepil známku a našel schránku… v dnešní době mě tu připadá užasné. taky píšu ještě pohledy a také mě dělá radost je dostávat, SMS člověk smaže, ale tohle hmatatelno zůstane….A vím jak to vypadá v Minnesotě a jak vypadá noční New York, jehož jméno mi dávalo na základce tak zabrat, jak jsou ty písmenka po sobě…..

Miluju naše podvečerní návraty, Maruška už nosí dědovy boty, když se chystáme domů a říká mu „ s náma“ Tahle momentka je sice trochu mázlá, ale na automat by byla Maruška všude mázlá úplně, protože je už takové podvečerní šero, nastavila jsem rychlejší závěrku, ale když to člověk drobek nevychytá, je pak fotka tmavší. Ale lépe tmavší než rozmazaná. Trochu se to dalo spravit, ale pro mě má kouzlo aj tak….

Malá zahradnice

25.8.2008 mlíko


Tak původní plán byl jiný, s fotkou do projektu, nakonec to dopadlo tak, že tohle je nouzovka s hodně smysly….. Leckdo loví kapky, aby se mu je povedlo vyfotit, mě tahle dnešní spíš symbolizuje pohár, který se chystá přetéct, kapičku po kapičce, ten můj pohár je tedy plnější než ten můj hrnec….to je mlíko na kaši pro Marušku.

Dnes se 4 krát počůrala, ale už týden si měla maximálně vlhké kalhotky, když si nestihla říct, Petr na ní řval, že ji omezí pití, fakt není normální, zakazovat dítěti pít. Začínám si myslet, že se Maruška počurala z toho, jak tu řve, když jsme doma nebo venku jen spolu, tak jsem neměla s Maruškou žádnej problém, vždycky si řekla. A zakazovat jí pít, to je ubohost. A taky ji zakázal babičku, že tam nepůjde, když zlobí, když jsem se ohradila, vyjel na mě, že si nesmí vychovát svoje dítě…copak tohle je výchova, akorát řve, všechno ji zakazuje za věci, které takhle malé děti dělají normálně, jako že se ještě občas počůraji, nepřijdou na první zavolání….Nechtěla jsem se s ním hádat, dnes jsem na to neměla sílu, tak jsme zůstali doma a hráli jsme si s Maruškou. On hrál na počítači fotbal a v televizi běžel druhej….naživo. Když je po práci doma, má si užívat dcery a vychovávat ji, když o tom tak mluví, učit ji básničky, písničky, barvy, počítat…..To je keců o výchově, ale u něj se to zakládá snad jen na řvaní, nevím ani že by ji naučil i obyčejné Paci, paci…

A mlíko je taky fenomén, připadám si jak hňup, když mu říkám, ať ho nepije na žízeň, je to drahé jak blázen, já mlíko miluju a musím si ho odpustit, protože bychom prostě nevyšli. Jen když počítám krabicí mlíka na den na vaření a pro Marušku, tak je to za měsíc peněz jak šlupek,a pro mě je hlavní, aby měla Maruška , protože ta ho miluje a několikrát za den si o mlíko řekne. Tak jsem ho přestala pit, maximálně lok, dva, když dopíjím třeba krabici a odnášeji to zuby, začaly se mě pěkně sypat, jenže co mám dělat? Při dnešních cenách mlíky, když budou 2 na den (1 a něco zvládne Maruška) tak 1/3 rozpočtu padne jenom na mlíko…. tak aby měla Maruška, tak si prostě odpustím, co tak miluju, nedá se nic dělat, dokud nebude líp, kvůli miláčkovi Marušce se toho vzdám, ta roste, ta mléko potřebuje…. ale Petr ten ne ten se ho nevzdá, připadá mu, že za nic nemůže a že si žijem nad poměry.. nemám chuť to komentovat. Budu jen doufat, s tím jak se mi sypou zuby, že až bude líp, že budu mít ještě to maso čím kousat….

je něco veselého, Marušku se mi nepovedlo přes všechny pokusy uspat v poledne, odpadla v 18 hodin a vzbudila se v 19h, chtěla „pršo“ tak dostala kójo, pak stále mlela dokola „pršo“ tak ji říkám, že už není, že to vypila. Ježe ona si začala šmatat pod tričko tak kde má prsíčka a povídá „ prša, mám, malinký“ :o)))))

Barunka a Maruška


Challenge pro ON design

24.8.2008 oslava

Dnes jsme slavili mamčíny 57 narozeniny, nějak to všechno letí…. Maruška všechny bavila, je to taková kecka, všechny nás má spočítáný a všechny nás vyjmenuje a kdo není po tom se shání…jsem dnes měla po 150 letech a jedné zimě colu s rumem, nepila jsem kvůli těhu, teď stále kvůli kojení…a snad i kdyby z dané situace mí začíná alkohol dost smrdět, když si vzpomenu co dovede s Petrem……. V malém množství si rada pochutnám, ale odreagovat se s ním, v dobré společnosti s dobrými přáteli, být správně vyřechtaní…já už ani nevím co to je. Když někde jsem s Petrem můsím být stále ve střehu, kolik toho pije, co pije (jak rychlé to bude mít účinky) a nějak z toho všeho ztrácím tu chuť tyhle akce, co byly vždy čas od času super…podnikat.

Takhle Maruška stává pod oknem, když ještě mává babičce než se vydáme domů. Zvykla si že taťka chodí s námi, vyprovází nás až domů. Je to jeho taková podvečerní procházky, kdy si užívá jak Maruška lítá po Husovce, chodí po obrubnících a vejská na celá kolo, když se honíme, nebo když chce tlačit kočár. Když jsem u těch obrubníků…Marušku nechápu, jak jí to muže napadnout….chápu děti kterým je třeba 5 i méně, ale aby dítě kterému je rok a ¾ chtělo chodit po obrubníkách a klást nohu za nohu, to nemůžu pochňápat, přijde mi to strašně brzo a nevybavuju si, že by to někde viděla. Nebo když to někde vidí, tak to chce opakovat, ale ona to dělá cestu co cestu, třeba u penzionu vyleze na ten uzoučký obrubník a klade nohu za nohu aby ho přešla jak po kladině….Tam ji to samo nejde, na to ještě nemá ten správný balanc, na to potřebuje držet za ruku. Ale širší obrubník od penzionu ke kraji Husovky, okolo 2.ZDŠ zvládá bravurně…. U odrostlejších dětí tuhle hru beru, nebyli jsme jiní, ale ona je batole co chodí teprv chvíli a má si hrát s kostičkami a ona takhle provozuje gymnastiku :o)))))))

Na zahradě

23.8.2008 Kukuřice a "rybiky"

Dnes v noci měla Maruška noc, co asi jednou za měsíc, prostě se probudí a nechce spát a jen dělat šaškárny. Občas zabere to, ji prostě nekompromisně nechat důsledně pobrečet v postýlce a za 5 za 10 minut spí, s tím, ně že by byl člověk terorista, ale aby ukázal nerozumnému dítěti, že si nedude velet, a že v noci se spí. Jenže Petr přišel z odpolední a vstával na ranní mimořádku, protože po tom průšvihu, kdy nebyl kvůli chlastu v práci na ně musí chodit. Tak jsem ho nechtěla budit, tak jsem holt byla s Maruškou vzhůru. Maruška si chtěla hrát a chtěla asi 15krát čurat, snad ne že by chtěla, ale vyloženě se ji líbilo chodit po tmě v obýváku a lítat tam po vyčuraní svlečená, než jsem ji nahnala na oblíkání. Takže si říkala o čůrání při každých 4 kapičkách. Tak jsme prostě od 2h v noci na asi 5.15 ráno, dělali kraviny, a chodili čurat, takže jsme měli svlíkací a oblíkací maratón. Proto Maruška vstávala až v půl deváté a já samo s ní, protože to byla taková opakovačka na noční…..

Proto jsme do města vyrazili déle, původně jsme měli kupovat i veku, ale „u Jitky“ k krámku, kde dřív byla vedoucí teta Maruška D. a který je teď už před několika lety změnil majitele a sortiment a je zaměřen na zdravou výživu (plus klasika, pečivo a tak) už veku neměli. Akorát jsem stihla koupit mamče v květince Dracenu, taťka nikdy neví, co jí koupit k narozeninám, tak to nechá na mě a já ji radši za tu stovku koupím rostlou kytku, která ji vydrží dlouho, než řezanou. A dohodli jsme se s taťkou, že ji letos k narozeninám koupíme rybičky, protože ve dvou akváriích co máme, a každé má 150 litrů teď plavou 3 malé chuděry :o)))) Tak taťka dal, co mi přidali k důchodu a já jsem doplatila ten malý zbytek asi 130kč…..dost mě to mrzí, člověk by snesl a zaplatil mamince modré z nebe, ale když to teď nejde,těším se až bude líp…. Ale věřím že bude mít radost, zrovna jsem sehnala její milované červené závojnatky a zrovna za super cenu, no super….za 55,- ale stále dobré, bývají i za 100,- Kč. K nim 5 čtyřpruhých teter, to jsou takové veselé rybičky, co plavou v hejnu, vždycky jsme jich měli mraky, ale teď prostě….zas budou. A dolů jsem koupila 3 zlaté čichavce,měli jsme je vždycky, bylo zvláštní že vždycky vydrželi tak 3 roky a jeden jediný z každého kupu vydržel tak 10let, míjel životy všech rybiček. Prostě z každé várky čichavců vždycky byl jeden kmet, ať byli zlatí a nebo modří. A ještě 3 skaláry. Malinký, však nám vyrostou , šak ty xxl velikosti stáli co kapr v rybárně pro čtyřčlennou rodinu na dva obědy….mě chybí vykulenej smajlík ….

Marušce se ve zverimexu strašně líbilo, vyjmenovala mi všechna zvířátka co tam viděla…“myši, králíci, ptáci…“ a jmenovala to všem celý den, ještě jsme ji stačili ukorigovat, aby to nevykládala před babičkou. Taky vykládala, že dala paní prodavačce „koruny“ a že jsme „koupit, rybiky“ Ještě te%d mi to vykládala, když jsem vkládala fotku sem a ona ji viděla….


Kukuřice, mi připomíná strašně moc, a rozvinula ve mně úvahy hodně šíroký a trochu smutný. Viděla jsem totiž kukuřici v obchoďáku, určitě to nebyla tahle z pole, co si člověk musí ohlídat, aby byla akorát, aby si člověk na ni nevylámal zuby, v krámě mají na klasech tu cukrovou. Ale tak nějak vzpomínám na ty časy, kdy jsem si cestou domů narvala „na družstevním“ batoh kukuřic a chroupala je buď za sirova a nebo si je pak večer doma vařile ve velkým hrnci s akurátním poměrem soli a cukru a pak si na nich pochutnávala a leckdy si pěkně h…. připařila. Dnes je v obchoďákách s dostání snad vše, jen chybí ten klid, každý někam spěchá, život je příliš rychlej a lidi na sebe nemaj čas… Dřív bylo v neděli všude zavřeno a byl takovej nedělní klid všude, byla to taková nedělní atmosféra, která mě příjde, že už dneska chybí. Dnes jsou v neděli narvaný obchoďáky, protože lidi nestíhají nakoupit v týdnu. Všechno někam letí, klid se někam ztrácí a já vzpomínám na starý časy, kdy si člověk urval v poli klas kukuřice, osápal s něj šustí a pak vedle na mezi si o okusoval a veřer si pak z šustí dělal třeba pajďuláky….

pátek 22. srpna 2008

22.8.2008


Dnes odpoledne jsme byli opět v Ohavči, abych pomohla alespoň v rámci možností na zahrádce a Maruška to tam prostě miluje. Lítat s kočárkem, tlačit svůj malý kortouč, rýpat se v hlíně, zalívat kyti…. Tyhle chvíle miluju, vychutnávám si do posledního doušku když jsme třeba dnes stáli u záhonu jahod, které se dnes osekávaly a já musela Marušce vysvětlovat, že jahody nejsou, že musí počkat, že tu jsou jen ty zelený a ty se nehamaj, že musí počkat, až budou červený jako tyhle rajčátka, že tohle je červená a potom že jahody budou ňaminy. A Maruška opakuje : „Ňaminy“ a že teda „bude“ Tady si hrála na babičku (svoji prababičku) , protože když ji uspávala, když byla malinká a někdy i teď tak si ke kočárku sedla, protože stát dlouho nemůže a jenom o dvou francouzských holích. Tak si sedla na židli, vzala si opici a houpala kočárek v sedě. :o)))


Ty nahnilý jabka na kompostu mi připomínají strašně život….Jsou sice na uskladnění, ale když je sucho tak padají dřív, než se dají trhat do bedýnek…Pokud se seberou včas, dají se zdělat do štrůdlu, do buchet a a kdo ví do čeho ještě. Když se nechají ležet, tak shnijou. Stašně mi to připomíná ranní reakci holek na můj noční příspěvek na FFF, nějak jsme od focení sklouzli přes děti vymodlené a nechtěné k životním příběhům a to je taky dobře, líp se známe, je nám spolu dobře. Jsem jak to jabko, musím se zvednout, aby se mě něco bylo, abych byla k užitku, sama sobě, i jiným, pokud zůstanu ležet, tak shniju. Občas si případám jak to shnilý jabko, rozšlápnutý v trávě, přijde je někdo sbírat a sebere jen ty použitelný..musím se sebou něco dělat z toho věčného nadávání je ni už zle. Podle mě je ta hniloba jinde. Připadám si jak

blbec když celý den říkám Petrovi po jeho slovních výlevách, že je tady Maruška. Někdy si to uvědomí, jindy mě zas nadává, že toho tolik neřek, a dnes mě poslal do p…..e. Před Maruškou. Chci aby byla slušně vychovaná, vím že si tyhle slova odněkud přinese, ale ať je to odkudkoliv jinde, než než z domova. Dnes jsem po ní něco chtěla, myslím aby šla ke mně, když jsem ji chtěla obout boty že pojedem, ona zrovna nechtěla tak mi řekla vtekle své první „debile“ a vím že když to řeknu Petrovi, tak by jí vynadal, že se to neříká, ale aby zavřel pusu proto, že Maruška všechno skvěle opakuje, to ne.

Když se chce všechno jde…To jsem si vzpomněla, když jsem dotrhala tyhle švestky… Mamča řikala, že prý ji říkali, že švestky už nejsou, že budou moci upéct jinou buchtu, že švestková netynka nebude a já ji tak miluju. Byli jsme na švestkách včera , teta Maruška trhala mamince do „Pši“ na povidla, tak jsem jim říkala, že když se vezme žebřík a vleze se do větví, že tam určitě košík ještě bude. Taky že byl…. vzpomněla jsem si na Paní ze Sociálky, která u nás byla v úterý, povídala mi o tom, že už dlouho neslyšela nikoho o tom druhém tak hezky mluvit, jako mě o Petrovi. Když už se lidi rozhodnou jít k soudu, tak že to bývá dost mazec. Jenže já mluvila po pravdě o tom, jak to je. Že když nepil, že to bylo nejhezčí období našeho soužití, že bylo vše v pohodě, byl klid a mír, protože i můj táta viděl, že je klid a byl taky v klidu a vládla všude totální pohoda. Nekradl mi peníze, protože nesháněl na chlast, či na co všechno mi je bere, Já prostě nechci nic víc, než jistotu, aby chodil do práce, aby byla jistota příjmu, a né mě tvrdit, když měsíc po tom, co ho vzali zpět do práce, odkud ho vyhodili kvůli chastu, že mu to odpustěj….když v tý práci zase 2 dny nebyl. Jeden den nešel, že měl průjem, druhý den přišel domů ve 21.10 (když mu bus na noční jel ve 21h) nalitej jak Dán a hrozně se dïvil, že měl bejt v práci, že na to jaksi zapomněl. Chtěla bych jen jistotu v tom, že bude klid a to bude, když nebude pít, když nepije dokáže být skvělej chlap a táta když na to přijde. Abych mu mohla důvěřovat, abych si nemusela věčně přepočítávat peníze co mám bokem od babičky na benzín, které mi dává když ji vezu z jejich přídavků na benzín a největší humus je, když mě bere z Marušciných peněz, zrovna v pondělí mi vzal 50kč, co měla Maruška od paní Veselkové od pouti, ji něco koupím, až bude potřebovat. To je podle mě největší humus brát peníze své malinké dceři. A je humus když bere peníze z rozpočtu rodině, která se díky němu plácá v dluzích. A obhajuje to tím, že nemá kapesné, máme na měsíc na rozpočet takové minimum, že někdo by z toho nevyžil ani týden, měl by si toho vážit, že s tím dokážu vyjit a ne jen nadávat a stěžovat si, že doma není jidlo. On má oběd každý den, někdy nechce jíst, že nemá hlad a pak si za rohem stěžuje že není doma co jíst. Ale když on chleba tak nerad….Prý je ubohost se hádat o jídlo, podle mě je ubohost to sníst všem ostaním. Nabídla jsem mu předevčírem ať si vezme kousek mého sýra. Snědl si už svou 400g šišku salámu a neměl co jist, jeho poměr, chleba salám znám už dávno, ale argument že pouze salámem se nenají prostě nebere. Já den před tím načala 400g kostku cihly, krájím si ji po plátečkách a mám ji k večeři na 14 dni. Den před tím jsem jak myš kousala 5dekový kousek sýra ke skoro celé bagetě z Lídla. Po tom, co jsem mu dovolila, ať si vezme kousek mého sýra mě tam zůstalo ze 400g dlažky 10 deka, a měl k tomu 3 rohlíky, možná pláteček chleba. Prý že si já na to krájím takový pidiplátečky….on nepochopí, že bych si taky ráda zakrojila hlouběji do sýra a ne do chleba, s radostí …jenže to nejde, když chce člověk vyjít s tím miminem co máme. tak jsem se ozvala, protože jsem se prostě bránila, mě prostě taky pořád nechutná, abych jedla chleba namazaný margarínem a druhý aby to měl natlusto obložené a navíc ten, kvůli kterému tohle všechno je….

A zapomněla jsem na souvislost se švestkama, jako já jsem se vydrápala do větví na to nejblbější místo, aby byla švestková netynka, neb ji miluju, tak Petr by měl dokázat pr ty co má opravdu rád, když ne já, tak pro Marušku, že kvůli ni dokáže přestat pít..

21.8.2008 Na vsi...


Dnes jsem vezla jako každý čtvrtek přes léto mamču s babičkou do Ohavče. Tentokrát o něco později, protože mamča se zdžela u právníčky kvůli odvolání proti rozhodnutí...příjde mi to stále šílený, ten náš stát....Mamča si oddělala ruce nepřetržitou těžkou prací v kuchyni a ve chvíli, kdy už nemůže na ruce, neb to odnesly hodně těžce, tak se stát nepostará...stálé šílené bolesti, omezený pohyb a od státu ani korunu...a starej se, kapacity v Praze nevěděli co s tím, že je případ neřešitelný a okresní doktoři z komise jí poslali na pracák, už před rokem. Jak se má uživit rukama které nefungují... By mě zajímalo, jak jednou dopadnu já, už jsem 2 roky z práce a ruce mě bolí jak čert a do důchodu 35 let.....
No to byla trochu odbočka od tématu, to bude asi tím, že mě to neustále krká. V Ohavči je Maruška ve svém živlu. Má tam starý kočárek od Horákových a vůbec ji nekrká že je starý přes 30 let, a dnes se tak zamilovala do opice po mě, kterou jsme ji dali do Ohavče,a by měla koho vozit v kočárku, že jsme se s ní museli táhnout zpět do Jičína, protože Maruška potřebovala "opice i kočika" vlekla je obě dvě od auta domů, div se nesedřela, ale mít je musela... kéž by lidi zůstali jako děti, nehonili se za majetkem a bůhví čím. Dohadovali se kdo má lepší tohle a támhleto...vidím to na Marušce. Má kočárek co už dávno vyšel z módy, opici po mě, co už ji kabátek rozežrali moli a je totálně šťastná....
Byli jsme na švestkách, ode mě Maruška nechtěla, chtěla sama, utrnout sníst....jen pecku jsem ji vyhodila. A cestou zpět rybíz, možná je na to moc malá, ale občas mě hodně překvapuje svým chápaním. Jako by už milovala venkov, to moci si u cesty utrhnout jahodu, cestou na zahradu jabko, ohryzek mrsknout za plot do pole....o to víc je mi líto, že v Ohavčí už nemůžou být slepice, králíci...tohle všechno považuji za nejkrásnější část dětství...
Dostala mě v Holíně, stavili jsme se tam cestou domů u tety pro letní jabka, aby se zužitkovaly a neskončily všechny na poli. Když mě teta podávala tašku s jabkama, tak Maruška řekla: "díky" za mě, pak udělala "těpic" poté mě řekla "pacinu" to jako že ji mám vzít za ruku a pak se otočila směrem k odchodu a povídala "deme..." :o))))
A dopoledne na Husovce seděla paní z technických, má takového malého psíka, hodně chlupatého s tmavší hlavou, teď vážně nevím rasu. A Maruška zvířata ovládá opravdu skvěle, kolikrát mě překvapí, kde je vídí a najde, ale tomuhle psovi s přehledem řekla "opice"

čtvrtek 21. srpna 2008

20.8.2008 bazén


Tahle fotka totálně mázlá, ale je k ní příběh, jak nás zase Maruška rozřechtala. Byli jsme v bazénu, pocvičit trochu potápění, aby Maruška nezapoměla, děda nám dal stovku na bazén, Maruška miluje vodu, tak jsme šli.

Maruška tam bavila všechny tím, že si od kohosi půjčila odměrku na prášek, nějaké dítě ji tam mělo a nosila vodu z dětského bazénku do brouzdaliště.

Zírala jsem, kde se to Marušce bere, plavat jsme byli naposled, před začátkem prázdnin, to toho Maruška ještě tolik nenamluvila, ale když viděla pásek na plavání, hned mi hlásila že je to "pásek" a to ho naposledy viděla, když to ještě neuměla říct, a teď po dvou měsících, kdy nebyla na plavání, neb je letní pauza to na mě vysolila, chybí mě smajlík s vyvaleným a očima.

Když znovu lezla do vody, přišla ke kraji bazénu a navlékla si plavací kroužky, co jsou místo křídélek a teprve potom hupsla ke mě do vody. chybí mě ještě větší smajlík s vyvaleným očima,

Největší legrace byla, když jsem Marušku dolámala z bazénu do šatny, hned hnala ke skříňce protože věděla, že tam na ní čeká " kokička" jakmile ji vyndala, nacpala ji do kruhu, řekla "bazén" a nacpanou kočku v kruhu nesla směrem ke sprchám, že tamtudy zas půjde k bazénu. O to se pokoušela si 3 krát, vždy odchycena, protože čas nás tlačil, abychom nemuseli připlácet za přetažení limitu.

Když už jsem ji ulovila, ustrojila a strojila se já, tak přišla rodinka se skoro stejně starou holčičkou a šli se převlíkat do kabinky, z které dole koukají jen nohy. Maruška u kabinky zaklekla, kočíčku v podpaždí, hlavu strčila do té škvíry pod dveřmi a začala tam na ně nahlas hulákat: "paní, panííííí, panííííí"



Podvečerní návrat, jako vždy procházíme Husovkou po 19 té hodině. Opět nádherné smrákání.
Tahle je mázlá, ale je vidět ta radost, kdy Děda dělá Marušce koně, bylo by spousta skvělých momentek s obličejem blíž, jenže už je podvečer a ti dva jsou moc rychlí, na množství světla , foták prostě nestíhá..... blesk jsem nestihla zapnout

Příběh o usínání:
Marušku jsem dala do postýlky, ani moc neprotestovala, jen jsem se divila, že na to, jak už si mnula očíčka je najednou čilá a že si v postýlce povídá a vyzpěvuje : "plínu, dolů, plínu dolů" jsem myslela, že si tam prozpěvuje jen tak, pak brek, že "čůůráát" tak jdu k postýlce, že ji dám vyčurat a koukám, ona svlečená a to i s plínou. Copak o to, tu plínu umí, nebo když má pyžamko, ale dnes spala v medvídlový kombinéze, i té se vyvlíkla.... Tak se vyčurala, řekla hají a šla spát, už jsme bez plínky 90% obřas se ještě počůrá, ale na polední spánek je problém ji navlíknout plínku už se bráni "neci" už je to holt velká holka....

3 krát pro Schaarku

jsem Quest na srpen u Schaarky, už jsem jedno Lo udělala, ale tady jsou ,mé další 3
Janinka KREDIT
Haloooo KREDIT
Pojď sem.... KREDIT

19.8.2008 Přes všechny smutky

Přes všechny smutky se dokáže táta smát, může za to jen Maruška, ona ještě nechápe, co se včera stalo a je stále svá, stále úžasná, stále usměvavá a vyvádí své kousky, jedině díky jí přečkáváme tyhle všechny smutky. Miluje vodu a tak na balkoně s dědou po sobě stříkali rozprašovačem, všichni jsme po sobě stříkali..... Když jsme byli všichni mokří, tak jsme ukecali Marušku, aby zalívala kytičky.... a protože měla "sílu" a tak rozprašovačem "číkat" na kytičky.... alespoň bylo zalito....

Podvečerní cesta domů, tenhle pohled se mi nikdy neomrzí.....

Malý smutný příběh: odpoledne jsme potkali na Husovce kluka. Maruška viděla vrabčáka, tak hned hlásila "ptáček: kluk, kde je, že ptáky zahání.... Pak mu Maruška chtěla půjčit svoji kočíčku, podíval se na ní a opovrženě povídal : "to si nech to je holčičí.." pak machroval před Maruškou, že takhle vysoko nekopne a kopal, do plakátového válce, že prý všechno rád rozbije....., musím se přiznat, že z toho kluka, kterému mohlo být tak 8 let mě bylo bez pardonu na blití... kam se to řítíme, děsí, mě že tolik, dnešních dětí je takových....


Já a Vinky


Fotka z toho dne, před 4 lety, Vinky byla ještě štěně a vče špatné bylo ještě tak daleko....
KREDIT

Sestry


Na tuhle fotku jsem měla zálusk moc dlouho, jenže jsem netušila, že ji budu zpracovávat v slzách, stejne by mě nějaká Maruška ten den nešla, ale Ps, jsem musela otevřít, jinak bych se ubrečela...
i tak to bylo zlý, koukala jse na ní a brečela, že už se sestřičky takhle nikdy nebejmou, že už ty ruce nikdy nikoho nebejnou a kdokoliv mě řekne "Liduno" nebude se mi to líbit, nemám ráda tohne oslovení, ale teta Judita mi tak říkala a od ní mě to vůvec nevadilo..bude mi to navždy chybět....
KREDIT

18.8.2008 Bolest.....


Mám z dnešního dne pár lepších fotek, ale nepříjdou mi někak vhodné, jsou moc veselé a to nevystihuje tenhle den.... Dnes předčasně a sama ukončila život moje milovaná teta Judita žijíci v Německu, tak daleko aby mohl člověk jen tak zajít na kafe, o to víc na oba dva a na kluky vzpomínám...teď už si s ní nedáme kávu ani jednou za pár let..... Vyfotila jsem na rychlo krucifix nad babiččinou postelí, neb je to měřítko, o tom, kolik kdo snese bolesti a kdy se objeví hranice, krerou nedokáže překročit....
Přišla jsem k našim a taťka brečel u vchodových dveří, lekla, jsem se, že něco s babičkou, že se stalo to nejhorší, tohle jsem nečekala, chtěla bych toho napsat tolik, ale nemůžu, nemám slov, prostě to bolí....
Je to už druhý taťkův sourozenec, který ukončil život předřasně a sám, vzpomínám na větu, jež říkala jejich maminka "život sis nedal, život si neber...." a říkám si, že mámy by se měly poslouchat....
Zůstala jen bolest, s kterou se musíme, my, co jsme tu v ní zůstali, vyrovnat....

17.8.2008 Nechápu...

Neděle, byli jsme na obědě u mamči a ta'tky, beb je tam Petr jak na žhavých uhlíkách tak jsme hned po odpolední kávě vyrazili na procházku, s Maruškou chodíme vždycky ven na dlouho a moc si to užíváme. Miluje být venku....
Jenže Petr byl nervní i venku, nevím zda chtěl být radši doma a hrát si na počítači fotbal a jezdit si s auty. Kolikrát se rozšílí, když mu řeknu, třeba když vařím, a on drtí počítač, jestli by si nechtěl chvíli hrát s Maruškou, třeba stavět komín, tak se urazí, že si nesmí hrát na počítači, nechápu ho....vždyť je to tak krásné si hrát s Maruškou... Kolikrát mě nadává, že doma neudělám nic, ale je uklizeno, v rámci finančních možností uvařeno, vypráno, já nevím, co by mělo být víc, tohle je podle mě hlavní a pak si hrajeme s Maruškou, jdeme ven, k babičce...
Než jsme došli k rybníku vyházel ji půlku kostiček pro ryby a kachny, dal ji to děda, aby mohla házet, miluje to... Jen co jsme vyházeli, museli jsme jit, neb Petr jako by stál na úhlíkách, když jsme s Maruškou samy, u rybníka ještě pobudem, pozorujeme kachny, labutě ryby.....
Tahle fotka mi přijde z toho dne divná, prosadila jsem si ještě hřiště, jenže to jsem šllyšela od Petra zlobíš jdeme domů, nevztekej se, nebudeme houpat jdeme domů, přitom Maruška byla hodná, jako každé dítě zkoumá svět tak při chůzi trochu zdžuje a zlobí se, když ji na houpačte párkrát zhoupnete a ženete ji domů, chce si prostě hrát......
Nakonec mi alespoň Marušku podával okýnkem v letadle na hřišti , aby se mohla klouzat na velké klouzačce. Na tomhle hřišti je totiž ještě jedna větší, přistupná jen po lanech a hodně točená, tam ji nemůžu jistit. Tohle je chvíle, než jsme šli domů, než jsem se já vysoukala z trupu dřevěného letadla, z kterého ústí houpačka. tak Marušku chvíli pohoupal, nechápu to, Místo nejkrásbějších chvílí, kdy si může hrát s dcerou sedí nakrknutej na lavičce, když je nádherné počasí a chce jít domů....

60 let spolu


Můj pokus o zachycení atmosféry, prý se povedla, ruce, jež se dokáží i po 60 letech spolu vést a a kytice růží jako poděkování, myslím že za život třetí, od svatby, ale o tom to není důležité je, vědět to, že šlověk člověka miluje... vím že ta první byla na zlaté svatbě, ta druhá v těžkém obdoví, kdy strýček děkoval tetičce, za to že ji má a ta třetí teď.. tu fotku jsem musela hned zpracovat...
KREDIT

středa 20. srpna 2008

16.8.2008 Diamantová svatba

Nad Lužskými domy

hlaholí z Chlumku zvony,

pro slávu jejich srdce bijou

a v údolí v Bělé už mok pijou,

na to jak léta pádí

jak krásná a dlouhá byla cestička z mládí

vyplněná láskou, cupitáním dětiček

teď už i pravnoučata vyrůstají z botiček

Od slibu v kostele už 60 let

a nevěsta a ženich stále jako květ.

To ta láska kvete v nich

šli spolu 60 let, ať bylo slunko či padal sníh.

Pádily minuty, plynula léta

jak by o nich zněla ta jediná věta?

Že to za to stálo,

ať byly starosti či štěstíčko přálo.

Miluška, Pavel, Jiří a Jan

od nich Vám byl shluk 10 vnoučat dán.

A pravnoučata přibývají jak houby po dešti

v tomhle je patent na štěstí.

Tak až slib obnovíte v kostele,

vykročte z něho vesele.

Pusu si dejte na líčko,

ať vás provází zdravíčko.

Je to s Vámi krásné bytí

ať vám stále slunce svítí.

Lásky tolik co bylo, ještě více

ať vám úsměvem stále září líce.

Den Dé je tady před 10 lety jsme si říkali snad….. zlatých svateb jsem zažila pár, ale těch diamantových v dnešní hektické době už moc není…. Je to podloženo věkem kdy umírají mladí a vztahy se rozpadají chvíli po svatbě. Obdivuji tu trpělivost, tu lásku….taky bych ji měla, kdyby byla odezva z druhé strany … není tak těžké se domluvit, jenže to se musí domluvit oba…Ať to je, jak to je, tak na týhle svatbě je neúžasnější to, že ty lidičky ví, co zažili, čím prošli a že to přestáli v dobrým i zlým ….. a jsou okolo nich plody jejich lásky, pokračování pokolení 4 dětí, 10 vnoučat, 10 pravnoučat…. mít ty všechny okolo sebe, to je to neúžasnější co může být….

Nevím , co mám k tomu psát víc, bylo to úžasný, vidět všechny takhle na kupě, je mi z toho nádherně, že jsem je všechny zase viděla. Ale je mi zároveň ouzko, zda je ještě někdy takhle uvidím…..

Je mi nádherně, že rodina dokáže být takhle spolu, že to klape. Na druhou stranu je mi ouzko, že to nezažiju, všechno se nějak polento, sourozence nemám, Všichni někam pospíchají, občas se nejsou schopní domluvit ani na kafe, ti s kterými by to šlo, jsou moooc daleko. Bojím se, že na tohle všechno setkávání mi zůstanou jen úžasný a zároveň smutný vzpomínky, že to nedokážem, já moc chci, jenže na to sama nestačím…. A Maruška že na tom bude stejně, tak moc jsem jí chtěla sourozence, jenže láska se kamsi vytrácí, situace je čím dál zamotanější a láska z které vzniklo to nejdražší co mám vedla místo na radnici na sociálku a za týden k soudu…je mi z toho hodně zle…..



Tuhle jsem dát musela, za víkend jich vzniklo asi 700, ale tyhle schody jsou femonén, fotí se na nich všechny děti, když se v chaloupce sejdou, byl to docela problém je tam nahnat , ale povedlo se, jen jsem nestihla doladit blesk, aby to bylo osvícené i vzadu, ale hlavní je, že vznikla.....
Též mě hodně mrzí že nevznikla fotka, tetička strejček děti, vnoučata, jenže pršelo, takže jako před 10 lety se skupinky venku nedaly dělat, v chaloupce bylo nahuštíno. V kostele nebyl čas a v hospodě byly lidičky rozprchlí po takovém prostoru, že se prostě nezadařilo. Mrzet mě to bude, ale vím že neumím zavelet na značky a fotit, mrzí mě to moooc bylo nas asi 80 a společná fotka prostě neexistuje. Jsem ráda že je nafoceno něco, i když v tom letu mě pak došlo, že jsem zapoměla na pár důležitých záběrů, ale lepší něco než nic....

Tahle fotka vystihuje vše ....

Zvláštní úhel pohledu, ale taková jsem já.... Mě klečící botky přišly výstižné.. vzpomínám na básníčku setřenice Janičky , mám ji stále v hlavě ... "Na kolena klekat se má i nemá, do dlaní šeptám si modlidbičku, s tebou chci zůstat napořád, na chviličku....." Tahle chvilička trvá 60 let , možná i díky Pánu Bohu trvá tak dlouho. Nejde ani o něj, já v něj nevěřím, ale o způsob myšlení, o to chovat se dle desatera, protože tam jsou jen samé věci, které dělají mormální slušní lidé. Jde tam o mír v duši, o odpouštění o toleranci... to v dlešné době chybí moc a moc....
Stůl který olemovalo 80 lidí , vzpomínám na písničku, jež jsem nenáviděla, ale jen díky tomu, že se hrála jen na konci, když jičínká skupina Kanci zaklončovala hraní, doufám že bude platit... "No to se ví, zase se sejdem, za sedum let, či příští tejden, budeme hrát, budeme zpívat, přijdte se dívat, bude nám hej.." Tak moc si přeju, ať se sejdem ... Dovolila bych si zde citovat kousek strečkovýho proslovu před přípitkem, byl dlouhý a byl nádherný, ale citovala bych jeden důležitý kousek...." každá hádka by měla končit s večerem.....a ráno zase slunečno"

Druhá fotka, kdy se nám povedlo nahnat děti na kopici, k ní mám jen dodatek, doufám že budou mít tolik štěstí, tolik chutí a vůle a lásky jež koluje tímhhle kolenem, že se budou chtít i nadále s láskou setkávat, jako to děláme my.....
Dalši fotky TADY

Hopsa hejsa ...

15.8.2008 SMS.... a kočička

K dnešnímu dni musím napsat příhodu, jež mě dojala. Už na několika fotkách byla kočka co má Maruška od teta Heleny protože ji prostě miluje. To je ta hračka bez které se nemůže dítě hnout, spí s ní, všude ji tahá…. cestou domů ji Maruška stále vyhazovala z kočárku: „neci“ když to bylo po několikáté, tak jsem se ji rozhodla vytrestat realitou, ‚Řekla jsem ji, že tady teda kočičku necháme, když ji nechce a jeli jsme dál, Nenápadně jsem ji hodila druhou rukou pod kočárek a domu vynesla pod tričkem. Nic se stále nedělo až v půl dvanácté se Maruška probudila a veliký pláč. Myslela jsem, že je to jako tradičně na láhev mlíka v tuhle hodinu, tak jsem ji jí udělala.

Jenže Maruška „mlíko, neci“

já: „chceš pít? „

Maruška: „jo“ ale flašku mrskla z postýlky ven

ptám se jí co je, co chce chodila po postýlce a brečela jak o život, v šeru našla hrací plyšovou kačenku, mrskla ji do rohu, tak mě napadlo

„chceš kočičku? „

„aaano“

„ ale kočička leží někde na ulici a pláče, protože ji Maruška nechtěla a vyhodila ji z kočárku…“

„kočika pláče“

tak ji říkám: „zkus zavolat, třeba se kočička vrátí“

Maruška si sedla do postýlky a volala „Haloooo, kočiko, halooooooooo“ ale tak žalostně……poté jsem prostrčila kočičku mezi zbrdlením u postýlky, Maruška ji okamžitě začala objímat, pusinkovat, posadila si ji na klín proti sobě a začala ji dávat mlíko ze své flašky a říkala jí „Ham“ za chvíli byla tuhá s kočičkou v objetí…..


Den byl poměrně hektický, chtělo se mi hodně brečet, zláště odpoledne. Psala mi Dráža že se těší jak se zítra uvidíme a mě zas došlo, jak moc se se mnou nepočítá. Babička rozhodla, že zítra do Bělé na diamantovou svatbu pojedou ona a její děti. neřekla mi to teda babička, ale mamča, ale rozhodnutí babičky to bylo. Nevím jak se domlouvali s tetičkou, ta chtěla pouze přibližně vědět, kolik nás přijede, chápu že je to zátěž pro lidi tak v pokročilém věku, ale na druhou stranu jsem věděla to samé co mi tak krásně řekla Dráža do telefonu, že tahle akce je hlavně o tom, aby se potkávali a poznali ti mladí. Vzpomínám, jak jsme si před 10 lety v Bělé o zlaté svatbě slíbyli, že pokud ten nahoře dá, že se za 10 let sejdem na té diamantové… . Nevím jestli jsem standardní mládež, ale prostě vadí, že se nevyznám v dětech od vnoučat babiččinýho bratra, vadí mi to, že se vidíme jednou za čas, za dlouhej čas, že každém má moc práce, že bydlí daleko.. mě to vadí a stýská se mi…. Ať mi Drahuška odpustí, že to publikuju, ale týhle SMS stojí moje štěstí, je jedna z nejhezčích za xxxx měsíců. Domlouvala se se s mamkou proč vlastně nemůžu jet. Nakonec jsme zjistili, že to bylo trochu kombinace rozhodnutí babičky, sklerózy a nedorozumění….“ Této, žádný starosti, my mladý se těšíme na Lidušku, prťata zase na Marušku. Babi s dědou taky, teď jsem s nima mluvila, ty se těší na mraky dětí . Vemte ji MOC PROSIM S SEBOU! Děkuju a zítra se těším na setkání! Drahuška
Nebudu už rozepisovat, jak to bylo, podstatné je, že zítra jedéééém …
Bylo mě řečeno, že když tam pojedeme jindy, bude to klidnější, víc si popovídáme….jenže to uvidím jen někoho a já je ták moc chtěla vidět všechny na hromadě, kdo ví, jestli se to ještě někdy podaří….

Fotka je jen portrétovka, večer z vany, bylo mě tak nejasno, s tím, jestli je uvidím nebo neuvidím, že jsem nějak nefotila….


pátek 15. srpna 2008

Průzkumnice

14.8.2008 Sila peněz


Dnes měla Maruška premiéru poznala sílu peněz poprvé si nesla z domova "korunu" protože se ji nechtěla vzdát a v pekárně si za ni kopila "rohličky" sama si o ně řekla a "korunu" byla to dvacka , dala paní prodavačce do ruky (sak jsem ji to taky celou cestu vysvětlovala, že ji vyměníme za rohlíčky. A babičce to tak vykládla. Maruško, co jsi měla? "korunu" a co ti za ní dala paní prodavačka ? "rohličky"a k tomu ten zubatej úsměv, nejde ji nemilovat..... Maruška je takový diblík neposedný, cestou domů zase dělala kraviny, strašmě ráda podlézá po cestě áčkový cedule, tahle měla ten spoj nějak níž, tak to brala po 4řech. Nechal jsem jí, protože to bylo 300 metrů od baráku a doma pádila hned do vany. Vybírala jsem jen mězí verzí, kdy ji koukala hlavička vyšklebená a v ruce kočku, kterou stále neopouští, a pak jen hlásí že je "pinavá" a tím rozkošným zadečkem už bez plínek . Ale obličej máte leckce , tak ať máte změnu :o)))

Stydlín

Kuk

13.8.2008 třináctýho

I když na 13ctku nevěřím, dnes bych ji věřila. Jsem ztracená jak to peříčko a západ slunce tak nehřeje.....
Já vím děs, ale dát jsem ji tak nějak musela, vystihuje ten den a projekt je o životě. Petr včera nebyl v práci neb měl průjem, dnes jsem přišla domů a on nikde 20.45 a on nikde ve 21.oo mu odjížděl autobus do práce a on nikde telefon vypnutej....přišel ve 21.05 nechutně namazanej a pak se mlátil hlavou do zdi, že nějak zapoměl jít do práce....Právě kvůli tomuhle, alkohol a absence ho z práce vyhodili, chodí tam měsíc a dělá to zas a tvrdí, mi, že se to dá s mistrem dojednat, stím samým mistrem, co mu dal výpověd.....slova marný, alkohol je metla lidstva. Chtěl vyfotit.. je mi z toho zle..... shánění po centrofixu, vytopená koupena, neb se chtěl podruhý koupat a namočit si kratasy co místo bílé byly černé. Kazeťák na plný kule ač Maruška spala, v televizi Sametoví vrazi a prostá radost se zabíjení v tom filmu, a že se bude živit taky zabíjením lidí .... takhle se nedá žít..NESNÁŠÍM ALKOHOL

Kelt


Mé druhé z For You bude jich víc, protože na tak výbornou věc ráda udělám reklamu
KREDIT

Můj smíšek


Z úžasného nápadu a spolupráce 4 českých designérů vzešel užasný kit For You jehož výtěžek půjde na pomoc Lucce 73. Z té smutné události mě stále mrazí, mám radost že se toto zorganizovalo. Vznikl úžasný materiál, za úzasnou cenu a pro skvělý účel, kazdý rád přispěje a ta super statečná a silná mamina a skvělý člověk Lucka 73, ať s tím naloží jak chce na zábavu, na vzdělání, každý přispěl rád...