pátek 31. října 2008

Stěhování

Házím sem hlášku, že každý večer sepisuju projekt, ale signál nedovoluje publikovat. Chodim spát dřiv páč jsem bez sil, ale ději se veliké věci , až uvidíte aktualizaci blogu kopňete do sebe před čtením panáka a sedněte si ... radši. Vše mám připravené a až dovolí signál a čas a eventuenlně až vyřeším internetové připojení v novém hnizdečku v kterém bude jen klid a láska, Tak zas budu doplňovat pravidelněji. teď jak dovolí signál, a čas :o))))

31.10.2008 Klíče


Dnes po dlouhé době první ráno, kdy jsem nemusela letět za krabicemi, sice jich je ještě moooc na vytřídění v Ohavči ve stodole, ale dnes alespoň jeden den oddychu. S Maruškou jsme byli na plavču. Maruška samozdřejmě nadšená a já si ji po týdnu konečně užila. Týden ji měli většinu dne na starosti babička s dědou a prababička, abych já stihla zabalit ten byt. ještě že je mám. Maruška až do večera líčila, že skákala šipku do bazénu. Na tenhle komín jsem viděla, když jsme vyjížděli z Areálu a byl zrovna tak výstižněj…vzpomněla jsem si, jak jsem se jako malá strašně bála, že na tom vršku jsou čerti. Když jsme s mamčou chodili za tmy každý den ráno na autobus ona do práce, do školky v Radimi, kde vařila v kuchyni a já tamtéž do školky. Vždycky po ránu na něm totiž za té ranní tmy svítila červená světla a já nevím proč jsem si to spojila s těmi čerty. Dnešní den to mělo tak nějak symboliku…. Chtěla bych aby se Maruška, ničeho takhle zbytečně nebála. Čemukoliv půjde zabránit aby ji to ublížilo, před tím ji ochráním. Možná se to malinko odvilulo z jednoho komentáře na mém blogu, nevím zda můžu jmenovat,ale ono je to vlastně jedno… Tam jde o myšlenku, ač se Maruška táty bojí, je to bohužel její názor a cítění. Nikdo jí tátu před ní neshazuje,prostě je to táta, názor na něj, ať si udělá sama, jen jsem jí to všechno sepsala, aby věděla, proč vedle něj nevyrůstá, že to prostě nešlo ustát…..A pokud se ho bojí a já taky tak jsem udělala to co jsem udělala…Šlo o to ji nás přestat vystavovat dennodennímu stresu….normálně žít. Táta zůstane tátou a je na něm, jak moc jím chce být. Jediný co vím, za ten týden poslal po mě Marušce 2 krát pusu. Můj taťka říkal, že ho viděli ve městě s Maruškou, když byli venku spolu, viděl je, ale k nim nepřišel..já bych to nevydržela, kdybych neviděla Marušku jako on týden, co týden, dva dny,tak kdybych ji viděla, tak bych ji jistojistě umačkala láskou.


Pak jsme šli vrátit klíče od bytu. Dřív ten druhý měl červené značení, jako hnízdečko lásky, bohužel na to nikdy nedošlo,(nebo spíš jsem to v tom špatným už zapomněla) spíš z toho čím dál víc scházelo….jediná láska, která tam byla počata, odnošena a skoro 2 roky vychovávána je Maruška… to je láska na celý život a klíč k ní mám v srdci…..navždycky.

Když jsme měli vlézt do vchodových dveří tak Maruška začala vyvádět „domů nechci“ a to tam nebyla už týden. Slíbila, jsem jí, že je to už naposled a že se nemusí bát……Tohle štěstí s bydlením, že jsme měli najednou kam jít , když jsme měli ze dne na den bydlení do konce měsíce bylo vážně za 5 minut 12 :o(((( Maruška neviděla tátu týden a přestala se počůrávat a oběd zdlábne ani nemrkne, doma mi už nejedla.

Domů jsme šli okolo Hanky ta mi povídala, že Petr její nějaké známe vykládal, že se rozvedl.. přitom já si ho nikdy nevzala….notorický lhář….taky po mě chce stále 4000,- na ubytovnu. Měl do začátku své poslední 3000,- když si je propil za týden tak bohužel…už je samostatná osoba. Má 1/9 rodného domku v Podůší č.p. 12, má tam trvalé bydliště a sestra ho tam musí pustit, do výplaty může bydlet tam, pak si může ubytovnu zaplatit. neměl si to propít, já z 3500,- živila 3 člennou rodinu celý měsíc. Proč by mu měla zajišťovat bydlení rodina (já) když svou rodinu (mě a Marušku) o bydlení připravil, svou nezkrotnou slinou.


Po malém pobědovém dáchánku jsme vyrazili směr Ohaveč, něco udělat z podzimních prací, Mamča potřebovala vytřít, tak jsme šli ven, skočili jsme přes silnici k Landovským se podívat na štěňátka, tahle psí dáma Rozinka jich 19.10. povila rovných osm. Maruška byla nadšená , jen všem tvrdila, že jich bylo „šest“ protože to je nejvyšší číslovka do které umí napočítat, teda občas řekne ještě sedm. Jelikož byla tma už v 5hodin tak jsme potom blbli v chalupě. Domů jsme jeli až po večerníčku. Maruška hned v autě hlásila „domů neci“ jak si to dnešní návštěvou oživila. Řekla jsem, že jedeme za dědou (mamča s babičkou zůstávali v Ohavči) tak se uklidnila a přestala plakat.Byla spousta milých příhod,ale nemám sílu zatím víc psát. Maruška nemá svou postýlku tak musím uspávat, neb z velké postele zdrhá, ve své usnula sama. tak se dostávám k počítači až pozdě v noci a vzhledem k běhu události jsem hodně utahaná a začínám odpadávat okolo 22h, normálně jsem chodila spát ve 3 hodiny, dnes už je 1h ráno a já to mám jak rekord, posledních dní….

čtvrtek 30. října 2008

30.10.2008 Zamykám naposledy.....

Jsem tak udondaná, že nevím co psát….Ráno jsem vyrazila k zubařovi kam jsem byla objednaná na preventivní kontrolu. Místo toho mi dal do zubu měkkou vložku,do toho, co mě vyvrtal, jak jsem měla pod ním zánět a nechal mi ho otevřený, což je asi měsíc, měkkou vložku můžu vyndat sama když se zub zblázní--- no už ji nemám, vypadla sama, jsem v ordinaci byla 5 minut a mám zas přijít asi za 3 měsíce….

Cestou od zubaře jsem přivezla postýlku z půdy pro Marušku.Vyložila, naložila Pana Halíka a odvezla ho na nádraží. Chtěli jít pěšky,ale strašně lilo. Maruška si pana Halíka moc oblíbila, ráno mu házela balón se slovy „Halíku hop“ tak má kamaráda o 80 let staršího. Když odjel, tak se po něm stále ptala. Pak jsme jela do bytu, pobrala věci do Ohavče a odvezla je tam. přijela jsem akorát na oběd, jen jsem ho snědla tak volala Bára, odvezli jsme zbytek věcí k rodičům. Pak jsem si dala jednu kávu a jela do bytu, odvezla jsem zbytek..gril a spol do Ohavče. Petrovi jsem cestou cestou hodila k Bendíkům s posledního prádla dvoje čisté kalhoty a nějaké slipy a ponožky, do těch beden na půdě už se lámat nebudu. Paní Bendíková mě vynadala, že nejsou žádné skladiště, že ho tam stejnak spát nenechá. Myslela jsem že je u nich, protože bratrovi Martinovi volal, ale Paní Bendíková mě tvrdila že není, ať si sežene bydlení. 2 sestry ho už odmítli vzít domů. Pak jsem jela do bytu kde jsem posbírala zbytky, vyluxovala, trochu vše vymyla, trochu popovídala u toho s Miladou a Vlastou. Stavil se tam i Petr a povídal mi, ze nemá kde bydlet.. to bohužel vím, ale už mu nemohu pomoci ta týden měl peněz co já na skoro celý měsíc, jak si s tím hospodařil , tak to má. Naložila poslední auto, rozloučila se se sousedy zamkla na rezavý klíč a už jsem pryč…. ani mi to opouštění bytu nehnulo se slznými kanálky, sice jsem tam zažila překrásný chvíle, hlavně díky Marušce, ale to špatný posledních dní podpořilo jen to, že už chci být pryč..všechno mi připomíná ten křik posledních dní a to nejdůležitější čekalo na mě u babičky. Tak nějak jsem o tom přemýšlela, že jsem tam nikdy necítila takový domov jako u nás doma. ten domov je v lidech a pokud člověk víc utíká, než aby tam chtěl být, tak to teplo domova prostě schází. teplo domova je v tom, že voní třeba buchty, všichni si k nim sednou k čaji a povidají a ne o tom, že buchty zmizí bez poděkování…. neumím to prostě vyjádřit…Prostě jsem tam ten klid a mír domova nenalezla, krásný chvíle ve mně zůstanou a ty zlý taky…..je to životní zkušenost…a byla hodně tvrdá …..teď doufám, že bude už jen a jen lépe….

Fotka je montážní lampa, jež jsem zhasílala jako poslední. Někdy v pondělí, nebo kdy ruply obě žárovky v kuchyni, a tam je to na štafle a na 2 lidi a na to jsme neměla čas a lidi. Copak o to šroubování, ale o ty lidi a čas jít koupit žárovky…. a pak jsem odešla s batohem na zádech (kam jsem vrazila i tu lampu) a s koštětem v ruce….odlétáme.

středa 29. října 2008

29.10.2008 Pohřeb...

Ráno jsem vyrazila do Valdic pro Homimíra 6tého, který byl se mnou v bytě jako ochranka, kdyby zas přišel Petr. Petr samozdřejmě z toho měl druhé Vánoce, že může dělat ochranku. Jeto hodnej kluk, je jsem měla trochu nateklý uši. Po 12h jsem ho odvezla domů ale letěla pro babičku a vezla ji na pohřeb Růženy Vávrové z Ohavče který měla v Ostružně v kostele Povýšení Svatého Kříže.



Tak moc mi připomínal ty starý časy, o pohřbívání jsem napsala už v jiné části kroniky,co ještě není na blogu strašně moc. O rozdílech mezi tím, kdy ani není obřad a mezi klasickým vesnickým pohřbem, kdy se jde se za rakví přes vesnici až na hřbitov ..a hrajou muzikanti…..jako to bylo dneska, tomu říkám důstojný rozlučkový obřad. V kostele voněly, svíčky, kytky a kadidlo, tak moc mi to připomínalo dědečkův pohřeb, jako by to bylo včera..a to už bude 20 let.

Dnes přijel na návštěvu pan Halík z Havlíčkova Brodu. Před lety tu s mládeží upravovali okolí okolí Ostruženského kostela Rušily se tam prastaré hroby a dělal se trávníček , vylo to součástí rekonstrukce. Od té doby k nám rád jezdí. Maruška s mamčou ho byli vyhlížet na nádraží u vlaku, Maruška se pak celý den ptala „kde je Halík“ asi se jí moc zalíbil. Dal Marušce krásný dárek, zlatý dvoudolar velké ceny. Marušce se moc líbil, říkala, že má „kojunku“ a krásně poděkovala. Tak má první věc do věna. Pan Halík je pro Marušku cizí člověk, viděl ji 2 krát za její život. ke křtinám ji dal zlatý křížek a teď tenhle peníz. Dal jí víc než její vlastní táta, hodně cizích lidí dalo Marušce víc než její táta. Stále mě trochu mrazí, jak si Maruška na tátu nevzpomene jak je den dlouhý, takhle by to být nemělo, ale bohužel.. Maruška to tak cítí…..

Po odpolední kávě jsem šla zase do bytu, šla se mnou Lenka a nakonec jsme se tam sešli Milada i Vlasta, tak já paběrkovala a u toho jsme povídali. Přijela jsem, když byla Maruška ve vaně ještě chvilku a budu s mí zas celý den.. nebo spíš než to přeberu tak častěji, ale teď v časovém presu hnaném datumem vystěhování si ji moc neužiju, ale pak už budeme jen spolu a v klidu….. Chtěli ji uspat aby mě neviděla, že jsem doma, nemysleli to zle, jen že mě pak vidí a je k neuspání , jak mě vidí, vydžela by lítat do noci, začne řádit jak bugr. Ale já ji měla chuť pusinkovat a umačkat, ale ještě jsem měla tolik práce, tak jsem svolila. Ale stála jsem za dveřmi a brečela jsem, protože jsem stále slyšela, „maminka, kde je?“ „maminka pacuje“ „kde je“ pak mamča řekla, ať mě Maruška zavolá….volala „ maninkooo, haloooo“ tak jsem vlezla do pokojíčku a opusinkovala jí, ona mě odejmula hlavu svýma malýma ručičkama………. lehla jsem si k ní , vzala ji za ručku a zpívala, chtěla prso, tak jsem ji nakojila, pak ještě pár jemných písniček a usnula jak špalek přitulená pří Nedědovské „Skládance“ já ji střídám ukolébavky a jemné folkové a trempské písničky, do ničeho ji nutit nebudu, ale doufám, že bude mít ráda taky přírodu a táboráky jako já, abychom si mohly jednou zazpívat spolu.



Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší! Amen

(úryvek z kromiky psaný tak 5 let zpětně..)

Ač jsem křtěná, nejsem věřící, ale nějak mě přišlo pod jazyk zvolat tento úryvek modlitby ze „zrávasu“. Přišlo mě to všechno nějak na mysl v souvislosti s pohřbem Františky Duzynské. Pokud se to tak dá říci o pohřbu, tak měla velice krásný pohřeb. Co je na tom možná to, co ho dělá krásným je důstojno. Opravdu důstojný obřad. Už jsem jich zažila za život několik ale tenhle byl opravdu nejdůstojnější. Mši sloužil (myslím že páter) Pavel Schumilaz a mluvil velmi krásně o významu slova „maminka“ o tom, že každá žena jí nedokáže být. že se to učí. Že jedna z nejdůležitějších věcí v životě od jeho počátku je mít hodnou maminku. A má pravdu, jak se říká věta, kterou si národ oblíbil od baviče Milana Pitkina „A vo tom to je...“

Strejček Petr Ducz. dědův bratr tak hezké kázání o jeho pohřbu neměl,to tu ještě působil Josef Němec. Mám na něj dobré vzpomínky,ač do kostela chodím jen vyjímečně a k nějaké konkrétní příležitosti, ale ty proslovy a kázání. Ta měl nekonečná a často ztrácející smysl tématu. Možná jsem to už někde psala, ale pamatuji se, když tu ještě působil, na jednu svatbu v kostele. Vdávala se tehdy ???? Hanušová, dcera mamčiny spolužačky z Ohavče. Byla to první a poslední svatba v kostele kterou jsem doteď navštívíla. Oddával je právě pan děkan J.Němec a do kázání ke svatebčanům v tento slavnostní den zamotal i volby jež ten rok byly a povodně a Bůh ví co ještě. To Pavel Schumilaz, jež zde působí v současné době, to je formát. Do jeho kázání se zaposlouchá i nekřesťan a lecos si z něj odnese a právě ..Vo tom to je...

Úplně jsem zapoměla na odůvodnění té úplně první věty, kterou jsem začínala toto zamyšlení smixované se vzpomínkami. To... Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné i v hodině smrti naší! Říkám si kolikrát ještě budu účastníkem důstoného pohřbu v kostele. Babičky jejichž víra v Boha byla samozdřejmostí, pomalu ale jistě odcházejí právě na tu „věčnost“. Věřících je stále dost, rozhodně jich od Sametové revoluce mnoho přibylo, nebo ani tak nepřibylo jakožto to, že se nemusejí za svou víru stydět a bát se, že kvůli jejich víře by se děti nedostaly na školy a tak. Ale asi všeobecně v dnešní uspěcháné době leckdo hledá úniku, a mnoho lidí právě v Bohu, takže se skutečně mnoho lidí dnes nechává křtít v dospělosti. Ale těch pohřbů v smutečních síních je určitě několikanásobně víc. Ty zhruba půlhodiny ve smutečních síních, jsou taky pohřby. Ale kostel je kostel, i když nevěřím v Boha, jako bych v kostele měla blíž k věčnosti, i když nevím jestli vůbec nějaká je. Bůh ví :o) jestli je tam někde to nebe kde se všichni znovu sejdem v čele s tím jedním pánem s bílými vousy jak si leckdo představuje Boha. V kostele byla před mší otevřená rakev, mohli jsme jak jen blízko jsme chtěli, i pohladit, když člověk našel sílu. Dědeček byl jako by spal. Pokládali jsme do rakve každý karafiát, nebo svázané dva, teď nevím. Na sobě měl rozložené svaté obrázky. Ve smuteční síni v Sokolově na pohřbu strejdy Honzy nám ho ukázali za sklem. Dodnes mám z toho noční můru. Byl oholený, dlouhé kotlety jež dělaly Honzu Honzou neměl, byl celý napuchlý. Ale hlavně, ruce neměl sepjaté a položené na břiše ale čněly mu do prostoru s roztaženými prsty. Jako by prosil „nenechávejte ně tady“ Zase jsem utekla od tématu, chci říct díky Bohu i když v něj nevěřím za ty půlhodinky ve smutečních síních. Četla jsem statistiky kolik pohřbů vlastně už ani pohřby není, prostě nechají člověka spálit, zahrabat do země, nebo zaklapnout do hrobky bez obřadu. Jak NIC,jak kus masa o kterém se zapomělo, že ještě včera byl lidskou bytostí. Děje se tak hlavně ve velkých městech. Čím větší město, tím je to horší. A už jsem také radši zapoměla to děsivé procento uren s popelem nebožtíků, které si už nikdo nikdy nevyzvedne. Zůstanou opuštění někde v regále a po několika letech kdosi udělá hromadný vsyp a nebo rozptyl. Jde mě z toho mráz po zádech. Kdyby jen po zádech. Den před tetou z Holína měl pohřeb kluk že Žeretic, bylo mu asi 26 nebo 27, zahynul při autonehodě. Na pohřbu byla jedna paní od nás z podniku, která ho znala. Zaslechla jsem jen, že měl spoustu lidí, ale že se ani nekondolovalo. Kam to spějem? Mám z toho až strach. Aby až mě budou brát míru na dřevěnej spacák aby u toho neasistovali náhodně kolemjdoucí, protože „co bychom za ní jezdily, vždyť už je mrtvá a o ničem neví“ Proto mě napadl ten úryvek ze „zrávasu“, pro tenhle děs, o kterém jsem teď psala. Dřív se nebožtík vyprovázel z domova, pak z kostela, a my můžeme mít pomalu strach, aby nám na tu půlhodinu pohřbu, jestli nám nějaký uspořádají vůbec někdo přišel. Pryč jsou černé kočáry tažené černými koňmi kteří měli do hřív zapletenou slávu, ještě mého dědečka Josefa D. jsme vyprovázeli z kostela na hřbitov, pomalu krokem za pohřebním autem a před kostelem hrála živá muzika to:Pá parapapá pápara papá paraparapá pápara (to nejsou slova jen napodobenina popěvku co se mi vždy připomene). Jak to bude, doufejme, že ne horší,s těch statistik jde strach. Jak lidi přestávají být lidmi.


úterý 28. října 2008

28.10.2008 Mega akce přesun

Na 9 hodinu jsme měli sraz, přijel strejda Pepík , teta Maruška, Pája a pan Kaňka. Strejda i pan Kaňka měli mega kárku a šlo to šup šup, když jsem na to nebyla sama. teta mě pomáhala balit kluci nosili. Strašně to odsýpalo. Sice něco v tom fofru není dotříděný, ale hlavně že to fuč.

Poslední kafe……


Petr se stavil .. jednou že to takhle dopadlo, nabídla jsem mu chleba, namazala jsem mu to a přinesla dolů a zbytek bochníku jsem mu taky chtěla dát. Pak se mě ptal, zda mu pomůžu, řekla jsem, co má na mysli, že peníze mu nedám a pod střechu ho nepustím. Na to po mě chtěl tas těch 13 000 co je ve skutečnosti 12 000, když jsme mu je nedala , vrátil mi namazanej chleba a odešel. Pak se vrátil, že by chtěl něco teplého. Řekla ,jsem mu, že si měl vzpomenout dřív. Co tu pobýval sám, tak tam byla koprovka, tu nesnědl, zbytek polívky jsem vylila a chleba co tam byl celá šiška do toho za 4 dny nezakrojil. Chtěl po mě 20cku na polívku.Že má hlad, jsem mu řekla, ze tady v popelnici, má ten chleba, už byl vynešenený koš. Prý že tam hrabat nebude, tak jsem hledala já (byl v pytlíku zabalený), nenašla, už tam bylo moc odpadků. Peněženku jsme měla doma pod hromadou věcí a v ní posledních 120kč. A navíc zdržoval. Když odjeli vzala jsem….


kytaru a Lojzíka aby tam nebyl už sám a jela domů, to málo co tam zbylo musím ještě vypaběrkovat.


Petr přišel k autu a brečel. Chtěl půjčit telefon, aby zavolal bráchovi, zda tam může přespat, že spal na lavičce a že je zmoklej.Nevím zda pro měj přijel, vím o několika sourozencích (má jich 8) kteří ho doma nechtějí. Rozloučil se s Lojzíkem, měl ho moc rád, poslal Marušce pusu.. a já mu dala tu dvacku na polívku, ale nevím proč, když má na chlast, proč nemá na jídlo. Jeho myšlenka před jeho odchodem byla, že se to rozpadlo, protože se do toho vrtala moje rodina. Jestli mu někdo z ní radil, tak jen dobře… když si žil po svém, má teď svobodu….


Maruška mi běžela naproti a volala nadšeně Lojzík, Lojzík. Ani nechtěla jít k tetě Marii s mamčou, kam něco nesli. Já ještě jela do Ohavše pro bednu ořechů a vázu. Jen co jsem přijela, oni přišli začala Lojzíka krmit „ Lojzík hamat a bumat“ sypala mu krmení. Já si říkala, i ten Lojza má co jíst….Maruška měla o něj starosti, na tátu si ani nevzpomněla, …a to ho před ní nikdo nehaní. on taky neměl starost, co bude jíst, když jí to kolikrát snědl Pusu od táty jsem vyřídila. Když jsem byla v tom Ohavči, přišel kocour, kožich mu voněl senem, říkám si, že i on má kde bydlet.. ale je hodnej….Petr se vrátil tam odkud přišel vlastní vinou…. Je toho na psaní víc, i to hezké co plácla Maruška je,ale nemám sílu a nemám tu PC stůl a klávesnici na kolenou děsně mě bolí záda… ale bude líp.. snad máme vše zlé za sebou.

pondělí 27. října 2008

27.10.2008 Boříme nábytek....

Krátce, dopoledne v bytě se mnou byla Petrova sestra se synem. Odešli ve 13h, ve 14 jsem zas stála připravená před barákem, měla přijet Bára s Tomášem, Petr akorát přišel a chtěl po mě 1000, kč, že to do bankomatu stihnu. Já sotva táhla nohy a co i kdyby ne, tak proč. Minulý týden měl 3000 měl je do začátku, to bylo to co zbylo z nájmu 8000. Za týden byli pryč. Já mám 3500 na měsíc pro tříčlennou rodinu a vyjdu. Měl se víc snažit…..a ne chlastat, kdyby tak nevyváděl, mohl mít bydlení do pátku. Dnes odevzdal klíče paní Šolcové..pak si přišel pro akuvrtačku, jediný jeho velký majetek, že ji musí prodat, aby měl na jídlo. Pak přijela Bára s Tomem a rozebrali nábytek na kusy, byl to fofr za hodku a půl bylo hotovo. Odjela jsem s nimi. Bála jsem se, aby si Petr klíče nepřidělal, protože nemá kde spát. Tak jsem odjela, když odjela Bára a Tomem , Petr přinesl spátky vrtačku, že ji neprodal. A přijela, až když přijel domů Vlasta z práce, tak jsem ještě něco dobojovala. Odjížděla jsem a viděla jsem skrz poštovní schránku žárovku z chodby. Vystihovalo to Petra, světlo je za dveřmi a on k němu už nemůže…..


neděle 26. října 2008

26.1.2008 Ochranka

Ráno jsme vstali dali si ranní kávu, já dopoledne vytřídila CD a DVD já jich měla banánovou krabici a Petr krabičku , neb je střádám už 10let, dokud jsme neměla Marušku a byla sama živila jsem stojan na CD mým milovaným folkem a country. Kupovala jsem 1-3 cdčka měsíčně. Za chvíli byl oběd Maruška ho slupla celý a to i včera. Po probuzení po obědě jsme si dali kávičku a mamča vyrazila s Maruškou do Lídla, a já nadále zoufale sháněla někoho, kdo by se mnou šel do bytu, po včerejšku už jsem se tam sama bála. Po několika telefonech, neb zas tolik znáných nemám, nebo alespoň takových, kteří se Petra nebojí nemám. Nebo neměli čas. Nakonec jsem sehnala Honzíka Kaňku. Nechtěla jsem po něm nic, jen aby tam se mnou byl jako ochranka. nakonec se přidal i Vlastík, soused přes dveře je sám a s Honzou se znají, tak jsme povídali ve 3třech, Někdy i ve 4řech…. Petr byl doma totiž, ale střízlivý a v klidu podepsal i papír od paní Šolcové. Dokonce i trochu pomohl. Zalepit 2 krabice, vynést tříděný odpad, který se hromadil.. no já ekolog :o))) Měl starosti kde bude od zítřka bydlet, když odevzdá klíče. Řekla jsme mu, to moje starost už není, kdyby se choval normálně, mohl bydlet do konce měsíce. Chtěl po mě tisícovku, že ztratil občanku. Dala jsme mu přesně stovku, kolik tento počin stojí, a zítra mu dám na autobus do Sobotky,prý snad sehnal bydlení u kamaráda dokonce měsíce. Sama už mám je 500kč a má ještě Marušce kupovat plínky, sice už má jen na noc, ale do konce měsíce nedají. kamarádovi muže zaplatit stravu až si vydělá. Honzík.. říkám mu tak proto, že o něm tak píše jeho sestra a já ho znám už taky dobrých 10let a to bylo ještě nedochůdně na základce :o))) mě pomohl nanosit věci dolů. Byla to tahle hromada, co jsem ten den odvezla. vyfotit v autě se to nedalo, tam nešel ani strčit foťák, jen já se vešla stěží za volant. Tak tohle se dá převézt Favoritem s přimontovanou s dětskou sedačkou. Petr vždy nadával, že mi z auta dělají náklaďák, dnes to teda vážně platilo. Ale jak jsem pobrala a promyslela ty věci, tak se do auta vešli. Bylo to jak stavebnice, naskládané za chvilku, ale do auta by se už vešel jen andulák, a ještě by se musel oškubat :o)))) Vzpomněla jsme si na Petra, jak mě vždycky nadával, třeba, že tohle se do auta nemůže vejít. tentokrát byl tiše, ani slovo, pro mě nezvyklé, Nedivím se mu jeho budoucnost je hodně nejasná, ale jí už se snažila dost dlouho a nikam to nevedlo, podělal si to celý sám…. když jsem tak vzpomínala na sklonku dne… Maruška se pořád po někom shání,, „kde je……“ a jmenuje, za ty 2 dny neřekla ani jednou „kde je táta“ Petr by štěkal, že jí to učíme, ale pravda to není, ona tu hlavičku má dost vyspělou na to, aby říkala , co si myslí a jak to cití. je to hodně smutné.. je mi Petra jako člověka líto, nezvládl své emoce, nezvládl své chtíče, své závislosti… Bohužel v rámci ochrany svého a Marušky zdraví, nemohu dělat nic….Podělal si to sám….



Jelikož jsem chtěla udělat co nejvíc, když jsem měla ochranku tak jsem dorazila domu tak pozdě jak to šlo, takže z Honzou který pak jen na noční, ještě byl tak hodný, že mi ještě zastavil na sídlišti (byl na kole) a já najednou koukám, že mi někdo leze do auta a on hodnej Honza mi přijel ještě pomoct vyložit ten náklad. Zatím taťka uspával Marušku v hlubokém kočárku, co je nechaný v kočárkárně. Takhle moc nám už vyrostla, takhle přečuhuje…..

Zrovna si říkám, že píšu málo hezkých příhod s Maruškou, ale skoro ji nevidím, neb musím balit, ale příhody jsou s Maruškou stále i tom vytížení je stíhám a dějí se, ale nevypisuju, mám moc práce a chci napsat co se děje , když je to špatný, aby jednou Maruška věděla, proč nevyrůstá se svým tátou, že toto bohužel nešlo a já jsem pro to udělala maximum, aby to tak nebylo, zbytého tátu měla.. bohužel….

sobota 25. října 2008

25.10.2008 Nejhorší den mého života

Tahle fotka.. Maruška chtěla ráno perníkové mimiko, dostali jsme ho při nastěhování do bytu od Duczyských jako mustr na Marušku. Když se ještě nevědělo kdy něco bude a co to bude. Tak se s tím perníkem, klasickém poctivej, takže dlouhá trvanlivost. Takhle zmastila. Ona miluje perníčky.

Ráno jsem naložila Marušku a kytky, kytky jsem odvezla na sídliště a pak jsme se stavila pro tetu Marušku, pak jsme jeli společně do Ohavče. Tam jsme si dali ranní kávičku. Pak jsem jela na sídliště pro krabice a domů balit. Okolo poledního přijel pan Kaňka pro jejich kufr, která jsem tam ještě měla a knížky, měla jsem od nich půjčené pokračovaní mnou milovaného Káju Maříka. Petr akorát přišel a proklouzl mi tam, byl na mě tak hnusnej a tak se po mě vozil, ze jsem ho doma zamkla a šla za dveře volat policii.

Přijeli akorát když Petr utíkal z domu, on si totiž přistrčil mrazák na balkoně pod okno a utekl tím oknem, ono vede na chodbu. Policie to řešila domluvou, jenže je skoro nevnímal a chvílemi chtěl odejít, byl samozřejmě totálně nalitej. řekli mi, že pokud budou muset kvůli němu ještě jednou přijet, tak že ho odvezou na záchytku do Hradce, což je 50km. Petr šel potom ven.

Vrátil se asi okolo 4 hodiny a opět na mě začal řvát, že chce těch 13 000 co je na Mašušcině kontě. Řekla jsme mu v klidu, že mu je nedám, on mě přišel na větší peníze xxxxxkrát doplácení nájmu, který z části propil, ten den, jak se narodila Maruška tak mi rozsekal kameru, jak byl namazanej, že jsem si ani Marušciny první dny nemohla natočit. A další a další zbytečné výdaje. Řekla jsem mu, že tyhlety peníze po něm už nechci, ale že Marušce na těch 12 000 nesáhnu aby je zas prochlastal.. tu částku spletl on. Je to to jediný co Marušce dal. Jinak ji dal k prvním narozeninám soupravičku na zimu za 200 a Vánocům ručník s nápisem Maruška. Když odjeli policajti, odešel i on.

Já pokračovala v balení přišel tak ve 4 hodiny a byl ještě nemazanější. Začal se po mě vozit uplně ze stejného důvodu a nadával ještě víc. Chtěl oběd. dala jsem mu ohřívat koprovku, ať se nají na tento měsíc ještě nájem zaplatil, já platím jídlo… začal u toho zase o tom Maruščiným kontě. Když jsem mu to opět v klidu zopakovala, tak se začal vztekat, že se mi na nějaký zasraný jídlo může vysrat, nebo jestli použil něco podobného nevím, směsice slov je stále podobného ražení. Bála jsme se čím dál víc. Pošeptala jsme k sousedům ať volaji 158, že je to ještě horší. Policie přijela a bylo vidět že už nenávidí i mě. Ptali se i sousedů, ty to rošambo potvrdili, že si nevymýšlím,ale prý měli málo důkazů, aby ho oodvezli na záchytku. Já v to vlastně skytě doufala, když to posledně říkali, měla bych klid na balení a ne věčný strach, kdy zase přijde, bylo to peklo, to jsem ještě nevěděla, že peklo teprve přijde. Policie by ho mohla odvézt teprve kdyby mě tam ztřískal na hromadu a válela jsme se kaluži krve…. Domlouvali ať jsme každý v jedné místnosti, ať si sebe nevšímáme…..já to dělala, Petr prostě ve svém stavu neposlech ani tu policii, Tvrdil jim už venku, že to nejde. Policie mi řekla, že už příště volat nemám, že mám dle předpisů zbalit osobní věci a jít to nahlásit, úplně se mi to vybavilo, jak kdyby bylo ještě hůř vezmu osobní věci a půjdu to třeba už s kudlou v zádech hlásit na policicii. Prý tohle ještě ani jeden z nás neudělal. Že to prý příště vezmou jako zneužívání tísňové linky 158. Že nemají jen nás.

Petr se vrátil asi za půl hodiny neřval, nic.. myslela jsem, že si to konečně rozmyslel a vzal si to k srdci. Jenže najednou po mě vyjel… tohle do podrobna líčit nebudu, internet je přeci jenom věc veřejná a ani se mi to líčit znovu nechce, stačilo, že jsem strávila líčením zhruba 4 hodiny na policii. Petr se mě pokusil znásilnit. Co málo napíšu, že jsem mu říkala, že sex je o tom, že mají dva lidi rádi, odměna za krásně strávený den….. většinou se po téhle větě naštval a šel svou cestou, ale dnes nic…oči zakalené chtíčem,jako by nevnímal, jako by ho hnaly nějaké pudy… Jen stále opakoval „ Naposledy, na rozloučenou, těch 5 minut ti nic neudělá. Bylo to nejhorších zhruba 7 minut mého života. čas byl nekonečný a Petr kolísal mezi vztekem, že nechci a zakaleným výrazem že nevnímal nic,jen šel za svým cílem… Normálně využil tu větu, jak mě říkali kluci policajtský , že nesmím volat a musím to nahlásit osobně….Byly to nejhorší chvíle mého života. Už jsem myslela, že se vše zlé blíží ke konci a ona taková pecka. Pak zjistil, že se ubráním a vzdal to, našla jsem ho za gaučem jak tam něco loví, když mě viděl, vytáhl otamtud cejchu, které tam byli připravené, kdyby bylo ještě něco zabalit a utěsnit. A začal říkat „ tohle by bylo na trenky že jo“ viděla jsem do něj jak do hubený kozy, znám ho. Sáhla jsme za gauč a vytáhla otamtud, tašku s doklady a peněženkou, šel jistojistě po ní, moc dobře ho znám. Místa na ukrádání peněženky jsem střídala, jelikož tam skoro nebyl tak jsem ji zašila jen narychlo a tohle bylo jedno z míst, které objevil. Čapla jsem celou tašku a hodila ji do bezpečí k sousedům. Tím ho přestaly zajímat trenýrky…vím že to bylo kvůli té peněžence. Na se nasral a odešel. Já nevěděla co mám dělat, volat policii jsem nesměla hlásit to.. když nevím co dělat dřív… Volala jsme mamče ,a ni nevím zda jsem chtěla víc poradit a nebo ji jen slyšet. Když jsme tu s ním bojovala nebrečela jsem, nechtěla jsem aby mě zlomil, už dávno jsme se zařekla, že mě brečet neuvidí. Ale jak jsem to líčila mamča, tak mě to nakoplo, takový nervy mě z toho chytli, že jsem brečela, až jsem šla zvracet a z toho se i počůrala. V ten monent jsem si řekla, že tohle si líbit nenechám. Pobalila jsem video, DVD přehrávač a CDška a DVDčka, že to večer roztřídím, na jeho a moje ať se s tím tady nezdržuju při balení. Pobalila jsem nejnutnější věci, zavolala strejdu Pepíka na ochranku, protože se Petr mezi tím zase vrátil. Odvezli jsme věci na sídliště a odjeli , já jela ještě do Kauflandu pro zamluvené banánové krabice. Volali mí, že jestli je chci ať co nejdřív, že vedoucí zas řádí že nesmí rezervovat, že se musí vyhazovat. Jak jsem měla vztek, tak vím, že se mi do auta vejde, když nevezu Marušku 1 banánovek. Jak jsem byla totálně vytočená, vystrašená, ponížená a kdo ví co ještě. naložila jsme všechny banánovou, co mě přivezli na paleťáku, já nebyla ani schopná je spočítat. Nalupala jsem je do auta úplně jinak. prostě jsem je sázela jak chleba do Pece a doma jsme pak zjistila, že jich je 12 :o)))) Nutně jsme je potřebovala, tak jsme jela než mi je vyházejí. Pak jsem jela na policii to oznámit Petrův počin. Bylo to na dýl, neb sepisovali celý vývoj vztahu a důvody, proč jsem neodešla dřív. Musela jsem zavolat mamče až Marušku vykoupou a dají jí plínku. A že pokud usne, tak ji přeložím do auta a pokud ne, tak usne v autě. A že se staví Paní Šolcová v Ohavči, má to cestou z Blat při cestě. Volala mi, kde mě najde, že veze syna na trénink do Jičína a měla pro nás papír, že nájemní smlouvu ukončuje pro její hrubé porušení k dnešnímu dni a že musíme do druhého dne odevzdat klíče. To hrubé porušení platilo hlavně na Petra. Sousedi si už stěžovali na bordel v baráku, a že nebyl malý. Já mám samozřejmě do posledního dne října čas to dostěhovat. Policie ještě udělala ohledání v bytě , takže moje počůraný tepláky jsou v policejním archívu.. teď už se začínám nad tím usmívat.. protože vím, ze 1.11, už se nebudu muset ničeho bát. Do Ohavče jsem přijela pro ně skoro ve 22 hodin, Marušku jsme přivezli spící, jen po přenesení se trochu probudila a volala „domů neci“ tuhle větu vždycky obrečím…jak to dopadlo



Takhle vypadá mír a bezpečí....

pátek 24. října 2008

24.10.2008 Omrzliny i na duši

Ráno mě Petr vynadal, že se nesmí postarat o Marušku. Ale bylo to krátké, alkohol ho myslím táhnul vic. I kdyby se s ní projel a já ji tam vezla před polednem, bála bych se s ním nechat samotnou, vždyť stále chlastá a ztrácí zodpovědnost. Já si dolu snesla, co jsem pobrala s Maruškou a šli jsme k autu. parkovala jsem až v lípách, zapomněla jsem, že se mi rozpadly škrabky na auto a tak jsme škrábala obalem od kazety Kabátů. Zajela ke vchodu, naložila auto a frr do Ohavče, tam jsem to vyložila. Z Petrova ranního chování mě bylo zase zle, klepal se mi žaludek . V Ohavči mě vnutila mamča trochu vlažného mlíka a housku s medem a bylo mě líp. I tím, že jsem věděla, že se bude zas do 13h flákat po hospodách. Stihla jsem krásné omrzlinky.


Petr dorazil asi ve 12.45 nachlastanej tak, že sotva stál na nohách. A že chce kvádro, že musí na pohřeb. Ubrečenej že umřel nějakej děda z Podůlší, kterýmu bylo 94….chápu, že člověk jde známému na pohřeb, ale vyjedná si dovolenou a tak. Petr prostě měl odjíždět ve 13h autobusem do práce a místo toho stál sotva na nohách a chtěl na pohřeb který ve 13h začínal. Řval na mě, že ho mám oblíknout. řekla jsem mu, že se oblíkají naposled děti v mateřské školce, jemu že je 37, že by to mohl zvládnou sám. Byl na mě hnusnéj,ale já se nedala, měla jsem moc práce. Na to abych se crcala se strojením ožraly jsem neměla čas. vycházel z domova ve 12.58 a pohřeb byl od 13h a to ještě šel shánět kytku. Jak jsem se potom dozvěděla od policie a od lidí po pohřbu se stihl na Petr dorazil asi ve 12.45 nachlastanej tak, že sotva stál na nohách. A že chce kvádro, že musí na pohřeb. Ubrečenej že umřel nějakej děda z Podůlší, kterýmu bylo 94….chápu, že člověk jde známému na pohřeb, ale vyjedná si dovolenou a tak. Petr prostě měl odjíždět ve 13h autobusem do práce a místo toho stál sotva na nohách a chtěl na pohřeb který ve 13h začínal. Řval na mě, že ho mám oblíknout. řekla jsem mu, že se oblíkají naposled děti v mateřské školce, jemu že je 37, že by to mohl zvládnou sám. Byl na mě hnusnéj,ale já se nedala, měla jsem moc práce. Na to abych se crcala se strojením ožraly jsem neměla čas. vycházel z domova ve 12.58 a pohřeb byl od 13h a to ještě šel shánět kytku. Jak jsem se potom dozvěděla od policie a od lidí po pohřbu se stihl na veselce porvat, ještě se chlubil, že ho vedli v poutech. Dávali mu dýchnout, a prý byl zralej na záchytku, jenže ho tam nedali, že prý chudák pak rodila musí platit účty za ochlasty.

eselce porvat, ještě se chlubil, že ho vedli v poutech. Dávali mu dýchnout, a prý byl zralej na záchytku, jenže ho tam nedali, že prý chudák pak rodila musí platit účty za ochlasty.


Takhle se ztratil domov, domov pro mě znamenají kytky, tohle je moje ganzanie z balkonu. Dnes ráno v Ohavči byla takhle omrzlá. Makala jsem celej den, Maruška byla v Ohavči a já třidila do krabic a popisovala. Petr přišel v podvečer asi po 5 té hodině a to byl psychickém teror jak nikdy, vozil se po mě hustě. Proč jsme mu hodila věci na zem,jak psovi, přitom jak se svlíknul tak to tam bylo, protože jsem nešla čas to po něm rovnat. Pak že jsem mu ukradla z peněženky 500kč, byl doma chvíli a já ani nevím kamsi ji na tu chvíli položit. Chtěl po mě 12 000 co dal Marušce na konto, že ji to dal, ale teď že to chce. Stejnak by to prochlastal, a je to jediný co Marušce za ty 2 roky života dal, ještě j roku soupravu za 200kč na zimu a k Vánocům ručník s nápisem Maruška. Toť vše co ji dal za skoro 2 roky života. Na těch 12 000 Marušce nesáhnu, jenom, kdybych kupovala něco jí. Petr mi má ještě platit kameru co rozbil, ten den, co se Maruška narodila, tak mi má dávat 9000 za tu novou, co jsem místo ní koupila abychom měli památku. Vzala jsem to z porodného, dodnes mi to nevrátil. A těch tisícovek ještě z dob, když jsem za něj já blb doplácela peníze co prochlastal z nájmu.To je víc než 12 000 a to nepočítám ostatní položky, které jsem za něj musela zaplatit, první nájem 8 000, první poplatek na pojistku 1200 nic jsem nikdy neviděla. Nikdy mi to nevrátí, ale tohle je Marušcino a na to ji nenechám sáhnout.


Petr byl na mě tak brutální, že jsem na férovku zavolala policii. Utekla jsem s telefonem na chodbu a tam volalala. On mezitím zas letěl ven a strašně mě nadával, že ležu že mě psychicky týrá, ale nekekám, to byl mazec…. to je fakt na blázinec. jemu teče do bot, docházejí mu peníze výplata bude až 12.ctého a od 1.ního nemá kde bydlet tak to reší chlastem a je nervní a zlej. Navíc dnes zřejmě přišel i o práci, mistr řikal ještě jednou nepůjde do práce bez omluvy a navíc tak namazanej, tak že bude bez práce. Podmínky na vyhazov splnil dnes… Policisté byli strašně hezcí a milí kluci, poučili mě co můžu a nemůžu a řekli mi, ať ho za žádnou cenu nepouštím domů, pokud je pod vlivem alkoholu takto agresivní a to je….a kdyby bylo nejhůř, tak ať je volám. Moc dobře věděli o koho jde, dnes už s ním měli co do činění prý 2 krát.. a za 1 týden si prý zbytečně volal RZ službu. Což je hodně nezákonné. On jak je nalitej tak by nejradši aby to všichni ošetřovali a zahraje totální divadlo….



Dnes při balení jsem dávala do krabice tuhle gelovou svíčku. Jednou mě dal něco k narozeninám, je v ní růžička. je to nostalgie, je čim dál hůř, nemám k ní vztah, po tom všem zlu, ale rikám si, že pak ji na znamení svobody ji vypálím…..

Teď tu sedím a čekám na další bušení na dveře, celá se klepu.. ale policajti řikali nepouštět a já se toho budu držet.. už za to, že Maruška zas vyváděla v autě že domu nechce…. Bylo mě bez ni celý den smutno, ale bude líp, už brzo bude líp a moje hočička se nebude domů bát….

čtvrtek 23. října 2008

23.10.2008 Kytky znamenají domov....

Dopoledne přišla Romana s Verčou, hráli si s Maruškou a já mohla makat. Když jsem uklízela polici v ložnici, věděla jsem že tam je šampáňo co mělo být Martinovi k 30tinám, nakonec na to nějak nedošlo a já si říkala, že si tohle šampíčko, co má litr a půl načnem, až bude vše hotovo. Zjistila jsem , že je na původním místě,ale prázdné. Petrova slabost, alkohol, a když už někde nějakou zašítou flašku našel, tak ji vypil a nechal ji na místě, neb si myslel, že si toho nevšimnu. Všechno ve mě vypěnilo a zas jsem se začala o řádný kus víc těšit až tohle nebudu muset řešit. Romaně s Verčou jsem chtěla dát koprovku, když tu byli se mnou přes poledne. Petr přišel akorát k obědu, chtěla jsem mu dát taky , ptala jsem se ho, zda něco sehnal… od rána nebyl doma. Nedpovědel mi, na nic, jen řekl Marušce ahoj a zase šel. Pak mi z práce polal SMS. „Proč mě před Romanou schazuješ a děláš ze mě hajzla jim nabídneš oběd a já si mám počkat“ To schazování jak mi vysvětlil, bylo to, že jsem se zeptala, jestli sehnal bydlení a pak, že jsem se jí zeptala, jestli je doma nenaučili mluvit. Když mě neodpověděl na zádnou otázku. Oběd jsem chtěla naložit všem, akorát se dovařovaly brambory. To je taky to , od čeho utíkám…něco si vymyslí a pak si myslí, že to pravda, A je vzteklej, když mu tvrdím, že to tak není. Když Maruška usnula balení šlo zas rychleji. Když se Maruška vzbudila, dala jsem ji oběd, byla unavená, usnula před ním. jelikož byl Petr už v práci, když se vzbudila, snědla po dlouhé době celý oběd a dokonce si přidala vajíčko, dala jsem jí svoje. K snídaní snědla 3 lžičky jogurtu. Všechno mě utvrzuje v tom, že to jinak nejde a bude líp….


pro Marušku si přišel děda, protože mamča s babičkou byli už v Ohavči a já vyrazila za krabicemi. V Kauflandu je pro mě neměli, jelikož mají v Penny ty levné banány, nebyl odbyt. Tak jsem vyrazila tam, po cestě jsem nabrala v počítácích 3 co tam na mě čekali a pak jsem jela do Penny,tam jsem jich ulovila 5 a bledě záviděla tomuhle medvědovi. Už se těším až to budu moci udělat taky. bez poledního dáchanku a při tomhle tempu jsem padala na ústa. Koupila jsem si v Penny za 20kč 20 dkg ledovou čokoládu a doháněla energii timhle dopingem. Byla jsem bez sil…. Doma jsem vyložila krabice, naházela do kufru bordel z balkonu a že ho bylo a odvezla k popelnici na sídliště, neb do té před barákem, nemůžeme nic házet. A malý jsou moc malý. Nazpátek jsme naložila zbytek banánovém, co mě nasháněl můj taťka. Přijela jsem k baráku asi v půl 6té. Taťka akorát přišel s Maruškou, chvíli ještě pojezdili okolo vchodu a já šla likvidovat balkón, je tady 2,5 krát 4 metry tak poskytoval hodně místa pro kytičky co znamenají domov. Dnes jsem naházela 4 metrové truhlíky do auta a zbytek kytek do velkého černého pytle. Byl skoro plný. Takž auto bylo plné kytek a květináčů i stojan na kytky se vedle Marušky vešel. Pak jsem naložila Marušku a vše jsme odvezli do Ohavče, bylo to jednodušší. Tady bych je stejně musela dovézt autem k popelnici, neb běhat po jednom truhlíku takových 600 metrů tam a pak zpět, to bych nedožila večera. V Ohavči jsme pak mrkli na večerníčka a jeli domů. Maruška stihla prohnat chudáka kocoura obracečkou, až se naštval a obejmul ji tlapkama ručku a zakousla se do bundičky,ale tak decentně. Zlobil se,ale přitom neublížil. jen Maruška hlásila „škrábe“



Doma jsem to v rámci možností poklidila a uložila Marušku. Dnes jsem vážně vystavená, ale bude líp…. Teď Petr prišel z práce a vynadal mi, že nesmí dopoledne jezdit s Maruškou. 4 dny si ji nevšiml a zítra, když ji mám ráno odvézt do Ohavče by chtěl jezdit, jenže já se nepoženu před polednem ji tam odvézt. Bude tu zas takový bordel, ze najdu ani její čepici. Že by mi pomohl, to ho ani nenapadlo. Nepřinesl, ani jednu krabici, natož aby balil.Taky co, kyd toho má tak málo. Musím vše s Maruškou, je to záhul, jak někdo může tak jsem šťasná když ji zabaví. Když balim s ní, tak jednu krabici rovnám a druhou mě ona vysýpá. ale my to zvládnem :o)))) Všecko.

středa 22. října 2008

22.10. 2008 První krabice

Přes den je Petr jak mílius, tak jsem myslela jsem že dožijem v klidu. Jenže v noci to začlo, koukám co dělá a on vytáhle z mrazáku klobásu, co se musí opéct a ohřál si ji jen v mikrovlnce , že má hlad. Jsem mu říkala, že je to k obědu a ne na jeho noční svačinky. Měla jsem v plánu je vytáhnout a udělat s bramborovým salátem, ulovila jsem je kdesi ve slevě. Hned bylo zle. Řekla jsem mu, že kdyby tam nebylo nic, ale měl tam ještě nedojedené 2 palačinky a ještě zbytek zapečené kapusty, to se hned vztekal, že takový blivajzy žrát nebude, nebo jak tak nazval. Hlavně že tý kapusty snědl celý pekáč, měla jen kousek Maruška a já ani kousek, ač jsme chuť měla, voněla krásně česnekovo slaninově. A kdo mě zná, ví že blivajzy nevařím. I Petr mě vždycky, říkával, ať něco zkazím, že to mám tak dobrý, že by to nejradši sněd všechno. jenže vztek dělá své. Jsem zvědavá jaká zázraky bude jíst on po prvním , když měl největší starost, že snad by mu měl vyjít počítač, ale o ledničce, pračce a tak nemluvil, jen televizi chtěl po mě. Je moje nedám, a jeho neošidím, vše co je jeho dostane, je to jen oblečení, CDčka, šipky , autíčka a asi 3 knížky co nikdy nečetl .Byl před tím na pivě, vrátil se asi ve 3 ráno, celkem v pohodě,ale pak se to zvrtlo. Vadí mi, když je uvařeno a on honí kde by sněd co jiného a jídlo se pak někdy vyhodí, to nesnáším. Nejdřív sníst co je, a pak vymýšlet další.

Dopoledne jsem uvařila hrnec koprovky, Pak jsem umyla nádobí a čekala na ten telefon. Pán nakonec přišel sám, když odcházel přišla Petrova sestra Romama s Verčou. Poprosila jsme je, jestli by děti nepobrali nějaké krabice, protože s Maruškou jich moc neposcháním. Přišli přinesli krabice, dali si kafčo a já začala s balením. Petr vyšel v 7 ráno a přišel domů akorát na oběd. nechtěl jíst. Řekla jsem mu, že v noci bude zase vzteklej, ze má hlad. Ať se nají, myslím že si jednou vzpomene že měl teplej oběd. Tak se nakonec najed a ještě mi provokativně cpal dvacku za tu noční klobásu. Maruška se v obědě porochňala, snědla jen něco , tak 3 lžíce a to měla svoje milovaná vajíčka měla 2 a bylo jich v koprovce víc jak brambor.

Pak jsme ji uspala a začala umyté skleničky balit, než se Maruška vzbudila stihla jsem 3 krabice. teda 2 a půl, u té půlky, abych to dodělala mi už asistovala Maruška. Nosila mi věci z vytrýny a podávala mi je na balení. Já se musel soustředit co tam dát, a jak, co uskladním a co budu potřebovat sebou , tak jsme občas nestíhala a Maruška mi dávala počoudit, Tu přinesla štětku ze záchoda i s namotaným papírem. Tu ulovila zbytek čokoládové sušenky co přinesla její teta , něco snědla něco rozmatlala. Pak vytahala vlhké ubrousky, když vytáhla poslední a koukala do prázdného obalu tak jsem ji zrovna zaregistrovala a ona jen povídala „koupíme“ Zalepila jsem třetí krabici a uklidila bordel, co tam stihla udělat a naložila ji do auta a jeli jsme k Lídlu .

Včera mi tam slíbili krabice a dnes mi řekli, že je musejí vracet, no nic…..jen jsem vytáhla klíčky od auta Maruška mi vzala kramle zpět do Lídla, ulovila jsem ji až u regálu s gumovýma bonbomama. Tak byla rychlá a neposlušná, dnes prostě neposlouchala a letěla:o((( v Kauflandu to samé, pobrala jsem tam malý nákup, co po mě chtěli a zamluvila na zítra krabice po banánech. Šla jsme parkovat vozík a ještě jsem ho nedoklapla a Maruška zas vzala kramle, ani se neotočila jak letěla a daleko.. chytila jsem ji až v oddělení se sterilovanou zeleninou. nevím co to dnes měla, vždy si hlídá, kde mě má a dnes letěla jak bez hlavy. Když jsme neměla krabice, neb ty dnešní byli v Kauflandu zamluvené, tak jsme se stavila zase v počítačích. měli tam pro mě 5 velkých . jenže bylo místo na zaparkování dál od krámu, Blbě se nesly, byly velké a rozložené a po metru mě padaly a Maruška zas vzala kramle na druhou stranu. Jestli měla dnes zaražené běhání, jak jsme nejeli kočárkem a ona byla hned naložena do auta. K našim jsme došla vážně vyklusaná. Vypila jsem kafčo a Jana z Penny kterou jsem venku potkala mě poslala echo že mají levné banány tak je hafo krabic. Byli skutečně za 8,40kg a tak isme vzala 5 krabic, co jsme pobrali. Šli jsme tam pěšky, aby se Maruška vyběhala. Potkali jsme na rohu u paneláku tetu Marušku tak jsme šly tři. Váha byla nějaká pomatená, vzala jsem 8 banánů, když byly tak levně a bylo mě divný že platím 13 kč.. paštika stála 10kč a ono těch 8 banánů si představte podle lístku mělo 20 deka :o)))

Mrkli jsme na večerníčka a jeli domů. taťka jel se mnou domů, potřebovala jsem vyházet z auta u dveří krabice a vynosit nahoru, máme tam zákaz zastavení, a s Maruškou by to nešlo, nechat ji samotnou v autě nemůžu a kdybych ji vyndala tak mě zase veme kramle. Jsme ráda že mi taťka pomohl, pak jsem parkovala a Maruška spustila. „domů, neci bojim, táty, maminka bojí taky“ .. já vždycky, když mi to řekne, tak jsem ji řekla, že se jí nedivím, že já taky. Oba jsme se s taťkou rozbrečeli, tohle je šílená věta. Jediné odlehčení je, že se blíží konec a že bude dobře….

úterý 21. října 2008

21.10.2008 připravy k odletu...

Takovej krásnej byl ….. jenže Marušce, jak se dostane cokoliv co píše ruky, tak hlásí „majuju“


Petr běhal venku, sháněl bydlení…tohle je momentka. Nejdřív jsem se snažila zachytit jen Marušku s Lojzíkem a pak i s Petrem, tahle vyšla nejlíp…. napsala bych k ní… takhle by to mělo vypadat, táta si hraje s dcerkou, ona se směje.. jenže je to jen náhoda.. v moment hraní se směje, ale já vím, jak brečí a volá že nechce domů a pak si sedá a lehá na schody…. a říkám si, jak dlouho ještě….do konce měsíce je 10 dní.. nikdy jsem nechtěla aby to takhle skončilo.. bohužel to jinak nešlo…..


Odpolední procházkou jsme se stavili v Lidlu zamluvit, aby mě tam nechali banánové krabice, aby je nelisovali. pak okolo autobazaru zeptat se v prodejně, kde hodně tisknou zkopírují, zda nemají ty krabice po papírech, ta jsou hodně šikovné. Měli 3 ohromné po zboží, byla jsem moc ráda, jen byly rozložené a já je nemohla unést.Ještě jsem měla jednu ulovenou banánovou a kočárek, ale domů jsme je dostat potřebovala… Byly rozložené a veliké a já neměla špagát . Byla jsem kousek od internátu, tak jsem zavolala Martínkovi, jestli by na mě neměl půl hodinku. Pomohl mě odnést krabice k našim. Tam jsem si dala jen kafčo, už bylo hodně pozdě, byla to zastávka jen na chvilku. Mrk na Večerníčka a zase domů. Taťka šel se mnou domů a vzali jsme tam zrovna 2 krabice, ať můžu začít a odvedl zrovna moje kolo domů. Já ho nepotřebuju teď a ať je toho méně na přemisťování.


V textu už mám večer, ale tahle fotka je focená pár sekund po té předcházející.. ale je tak vystižná….odlet….. dopoledne mě volal ten pán z úřadu, že si mám přijít vyplnit zítra dopoledne nějaký protokol tak jsem napnutá…. stěhujem se s ptáky….

pondělí 20. října 2008

20.10.2008 naděje.. nekde umřela, nekde se rodí...

Pondělí, Petr ještě vyspával a já ustrojila Marušku a vyrazili jsme do města. První zastávka byla u mé obvodní doktorky kde jsem prosila o doporučení k psychologovi páč jsem měla pocit, že to přestávám zvládat. Potřebovala jsem si popovídat o tom, jak to zvládat. Doktorka mi řekla, že ho vůbec nepotřebuju, že jsem zdravá, že toho psychologa potřebuje on. Napsala mi papír na toho mého monokla a předepsala prášky na tlak. Pak jsme se stavili v pekárně pro rohlíčky, to musí být. Maruška miluje jejich kupování. Pak zatáčkou doleva k dětské doktorce. Papír mi napsat nemohla, protože slova ji nestačí, může psát až uvidí konkrétní modřiny a podobně. Tož to bylo na jiných faktorech, protože na tohle čekat teda nebudu. Od doktorky jsem zajela k naší sociální pracovnici, co s námi řešila přidělení Marušky do péče. Byla jsem ji vysvětlit situaci. Říkala jsem ji o tom, jak jsem tu byla žádat o byt a že jsem žádost ještě neodevzdala, protože s tím jak byl Petr doma tak ji nebylo možné vyplnit. Koukal by mi přes rameno a pro pravdu by se vztekal. Ona mi řekla, ať jí určitě přinesu dnes, nevěděla jsem zda Petr půjde do práce, nebylo to jisté, když byl v 1 ráno ještě namazanej. Tak jsem zvolili variantu, že když zůstane doma, tak to vyplním odpoledne u ní, a když do práce půjde, vypíšu to, až Maruška bude po obědě spát. Cestou od ní jsem se stavila u Paní Šolcové zeptat, jestli Petr přinesl alespoň%n nějaké peníze na ten nájem. Řekla, že ne, že na to čeká. Tak jsem ji vysvětlila situaci. Ona mi na to řekla, že máme tedy zaplacený nájem do konce měsíce a tak se musíme do té doby vystěhovat. Slíbila mi, že mi eventuelně vypíše i ten papír s tím, do kdy máme zajištěné bydlení. Když jsme byli na úřadě, volala mi Martina , že obcházejí s Týnkou školky, kvůli přihláškám, tak jsme holky potom odlovili na náměstí a šli jsme obcházet školky. Stihli jsme 2, čas letí tak abychom řešili pomalu zápis. Je takových dětí, abychom sehnali místo. Holkám se ve školce moc líbilo, hned by tam chtěly zůstat. Tahle fotka vznikla když jsem s nimi čekala před školkou u kina. Kam Martina vlezla hlavními dveřmi a šla se poptávat. Do té druhé školky, už jsme šli zahradou kde byli děti, tam už se holkám tak líbilo. Týnka dokonce brečela, že tam chce zůstat. Pak jsem zamíchala a upekla k obědu palačinky. Petr po mě chtěl z Maruščinýho konta vybrat 5000 na nájem. X krát jsem mu musela opakovat, že prostě ne. Na to konto posílal peníze z melouchu, když byl na pracáku, aby se z něho mohlo brát, když bude nutné, a zbytek se bude nechávat pro Marušku. Musela jsem to xx krát opakovat, že ty peníze bych vybrala, kdyby byly na něco hodně potřeba, ale na to, aby je prochlastal a pak je z toho Maruščinýho konta chtěl, tak to neudělám.. to neudělá žádnej člověk se zdravým rozumem. Řekla jsem mu i to, co říkala paní Šolcová o tom nájmu, tím to pochopil…. prosil mě dlouho, že ještě jednou, naposled, že na 100% to bylo naposledy. řekla jsem mu, že o těch 100% a o těch slibech jsem to slyšela už tolikrát, že by mě museli rozsekat prsty na rukách a ještě by mě nestačily. Tak to nakonec pochopil a naštvaně šel shánět ubytovnu….

Když Maruška spala, sepsala jsem tu žádost o byt, hodila holkám do placu a hodná Siťa, hlava pomazaná a slohový genius mi to perfektně a lépe přepsala. Vždy jsem byla ve slohu ve škole nejlepší, ale jsem teď z toho všeho tak utahaná a vyčerpaná, že prostě v tom byl trochu zmatek. Vytiskla jsem to a mastili jsme s Maruškou na úřad. Tak s ní bylo rošambo. Když jsme tam byli dopoledne hrála si tam s medvědem a pejskem. Pak ji paní říkala, že tam na mi počkají do odpoledne. Odpoledne jsme tam přišli a chvíli trvalo, než paní vyřídila ty před námi. Maruška jim tam neustále ťukala na dveře a říkala mě, že „méďa a pejsek čekají“ pak v jednou nestřeženém okamžiku se ji povedlo otevřít i dveře a už se tam cpala. pak se mi konečně povedlo odvést pozornost, a Maruška si zas pro změnu našla zálibu v běhu po dlouhé chodbě, to jsem se naběhala :o))) Paní vyšla ven a šli jsme hned dolů za pánem co má na starosti ty byty. nejdřív si na nás nepamatoval, prý co po něm chceme ,ale nakonec s vzpomněl a hned věděl, jak moc zle je a vylíčili jsme mu, že je ještě hůř, jak říkal, že ať pak přijdem. A hůř bylo…. Potom jsme šli k našim, bylo už okolo páté hodiny. Původně bylo v plánu jít krmit kačeny,ale rybník byl ještě vypuštěný po sobotním výlovu. Na ten jsem chtěla jít, aby Maruška viděla „rybiky“ ale moje zlatá Bára dostala přednost, potřebovala pomoc když nakonec to dopadlo všechno jinak….


Tady Maruška před odchodem domů zkouší botky a bundu z nadílky od Báry :o) je to ženská. Jakmile jsme ji navlíkli bundu, letěla za prababičkou a volala „bundu mám“ a pak zas letěla „boty mám“ a pak to nechtěla sundat, tak jsem ji jen navlíkla tepláčky a šla takhle domů. Hlásila stále „bundu , necháme, moje“

neděle 19. října 2008

19.10.2008 Nedělní klídek....

S Maruškou jsme se byli podívat jak sluníčko vstává. ještě z toho nemá rozum, ale bylo nádherně , mlha ležela nizoučko a krajina byla ranně navlhlá.. bylo nádherně…..



Poslední kytička na břehu vedle cesty, sedmikrásky ještě jsou, ale tahle vypadá jak sluníčko a mě se chtělo věřit, že tenhle šílenej den je poslední…aby ty všechny ostatní už byly jen takhle zářivý….



Nejdál jsme se dostali až na kraj luk. Potom Maruška chtěla zpátky k babičce, hlavně jmenovala, že „maso bude“ tak se hrnula zpět k obědu. Tak nevím, jestli se víc těšila na babičku, nebo na oběd :o))) Tak jsem alespoň stihla vyfotit krajinu zahalenou mlhou……


Tak do týhle fotky jsem se vážně zamilovala. Maruška se přitulila ke kocourovi a zpívala mu „halí, belí, koně, zelí, viřátky peželi“ ….. :o)))) Chvíli po tom byl oběd. Maruška slupla celé stehno s brambůrkami a jablečný kompot.

Uspat byl trochu problém, protože v posteli doma se mi to už dlouho nedaří. Doma to jistí pohoupaní ve „vajíčku“ u našich kočárek. Maruška dělala všechno možné jen nechtěla spát. To si vymýšlela že chce pití, čutat, kočiku, Kubíka. Chtěla k babičce, mě už má asi okoukanou. Tak si vlezla pod Peřinu k babičce dlouho poslouchala, co jí povídá a pak zas začala řádit. Větrala babičce teplíčko z pod peřiny. Je tam dost zima vedle v pokoji a vyhřívací podložky jsou super.

Pak se nám zadařilo, zvrdla nakonec u mě, za chvíli mě pod mí brněla ruka, tak jsem se po vytvrdnutí vyprostila. Polední sluníčko tý její hlavičce přes oranžové dekoračky dodávalo takové teplé světlo, takový mír a ty prstýnky blonďatý se ji ta té kebule tak kroutili. Takhle u mě vypadá mír…..



Když se urodí…. odpoledne se daly k baráku prodávat ořechy.. a to nejsou zdaleka všechny. Na stromě to vypadalo jako nic moc úroda a ve skutečnosti jich bylo….Nebyl to takový mazec jako vloni, to byl fakt rekord, ale urodilo se.


S tetou jsme šli dočesávat jabka. Maruška tam dělala psí kusy, na týhle tyči od plotu dělala koně. Pak ležela v bedně s hruškami… mám spoustu krásných momentek :o))))

Podvečer rybička leží povalená ve dveřích, kocour hledí do dálky…..Foceno ze sklepa, kde jsem byla pro brambory, nějak mě to nedalo :o)))

Náš kocour má občanku…. usoudila jsme podle toho že Maruška se najednou vydala ze dvorka do půlky zahrady. Bylo nám divný proč tak daleko. Vždycky jak nevidí dospělého, tak se za chvilku vrací. A Ona stále šla, my na ni viděli, ale ona stále ťapala. Pak jsme zjistili že za kocourem. Tudíž znamená, že ho považuje za právoplatného občana, schopného ji ve stavu nouze ochránit :o)))) Když jsem volala domu odpoledne zdál se mi Petr střízlivej, doma jsem zjistila, že to tak není. Vrtalo mu v hlavě moje kolo, co se ztratilo z chodby, snad 20trát jsem mu říkala, ať na policajty nechodí. Vůbec ho netrklo, že bych nebyla tak klidná, kdyby se mi ztratilo kolo, který sice před 12 lety ale stálo 10 000. On si nedal říct, že „musí ven“ na chvilku. ze chviky byla 1 hodina ráno asi od půl desáté vycházel. pak mě líčil že byl na policii. Kdybych mu 20 krát neopakovala, ať tam nechodí, ale říkal, že jde ven jen na chvilku, tak jsem mu nic neříkala. Když přišel, s tím že tam byl a že tam musí ráno zas, tak jsem mu to řekla, že jsem ho schovala před ním, protože znám ty jeho ožralecký cestovatelský mánie. Jednou jsem už hledala kolo půl dne po Jinonicích, protože tam jel na výlet (chlastat) a jak byl namazanej, tak se vyboural, ani ne moc, ale zavolal si sanitku a kolo někam opřel k plotu. Sanitka ho odvezla do Jičina a já pak s jeho bráchou Martinem celý odpoledne lítala po Jinonicích a hledala kolo. Papíru z chirurgie, kde bylo napsáno latinsky že je pod vlivem alkoholu máme stohy. Podruhé jsem ho s kolem hledala autem, to byl u Holína v aleji stromů, co vedla k Holínu, už tam není, letos ji vykáceli, tenkrát jsem ho hledala snad 3 hodiny a provolala veškerém kredit, než jsem ho našla s kolem, neb byl tak namazanej, že ani nevěděl kde je .Proto jsme to kolo před ním schovala. Pak tedy volal na policajty že to bylo omyl, že jsem to kolo schovala na bezpečné místo, že před ním, to už nepřiznal ……

sobota 18. října 2008

18.10.2008 Ve škole ... i života

Ráno jsem vytáhla z pusy Marušce na poslední chvíli střep, Petr v noci rozmlátil talíř a já to nevěděla a Maruška šla do kuchyně dřív jak já, já ještě ulízela trochu obývák. naštěstí jsme zabránila katastrofě včas…

Mamča šla domů k ránu , v 8h ráno mi posílala SMS se nemusím mít starosti, že už jsou v Ohavči. Ať jedu odpočívat k Báře, měli jsme domluveno že jí pomůžu u nich ve škole, kde učí pomoci malovat na chodbě na zeď kytičky, aby to tam děti měli veselejší. Nakonec to dopadlo tak, že jí samotné to šlo líp ty dvě ruce a jedna hlava se při držení šablony tam prostě překážely. Tak nás poslala na procházku tak aspoň jedna dokumentační. Maruška poprvé u tabule….



já vím, že tu začíná být nějak přemaruškováno. Ale když já se na ní musím stále dívat, ona mi dává sílu….. Ta její pusinka co se nezavře jak je den dlouhej….a kecá a kecá :o)))


Procházkou jsme došli až ke kostelu. Nevím jestli tohle je ještě fara, ale spíš domek vedle ní , našla jsme tam „matičku“ dřív bývala u každého baráku, takový posel starých časů. kdy ještě věřili v Boha všichni a jen tím, že se více řídily desaterem, které není ani pro nekřesťany žádný blud, ale obsahuje ty neobyčejnější lidské věcí, jak by se měli lidé k sobě chovat. Tak si tak říkám, že kdyby se i nekřesťani chovali podle desatera, bylo by na světě nádherně…. lidí by se navzájem ctili, nekradlo by se.. to by bylo bájo.

Přijeli jsme domů, Petr doma nebyla a já byla tak hotová, že jsem si musela lehnout, Maruška usnula už v autě. Tak jsem ji přenesla i se sedačkou. Doma byl šílený smrad, na zemi byla rozpatlaná ještě kapusta, nádobí bylo umyté a neumyté, byly na něm kusy zbytků, ale já jsme zalehla, neb jsem toho měla plné kecky, ne z malování kytiček, ale z té noci. Jen co se Maruška vyspala, dala jsem ji na nočník, moc plakala, protože měla chuděra první zácpu, cedila přes slzičky „bobek, nejde“ tak jsem myslela, že to hlásí jako vždycky, že ještě není úplně probuzená, proto tak pláče. Tak jsme ji oblíkla. Za chvíli byl v punčoškách vzadu hrbolek a ten dělal bobek jak kámen. Tak jsem ji převlíkla, a Maruška chuděra se držela za zadeček a hlásila že bolí. Tak jsme namazali. Maruška chce stále „mažeme“ a jak namažeme, tak jí to přestane bolet, i kdyby to nemělo vliv, hlavně že to namazaný :o))) Než jsme trochu načerpali síly, tak se tam alespoň trochy vyvětralo od toho smradu. Uklízet jsem fakt neměla sílu.


Maruška doma jíst svačinku nechtěla. Než jsme odjeli Petr se tam jen otočil a tvrdil, že jde jezdit na kole a zase zmizel. Přijeli jsme do Ohavče. Maruška dostala stehno od oběda a byla to nejspokojenější dítko, okamžitě se cpala až měla boule za ušima. Miluje maso. Chtěla jsem ji nechat s babičkou na dvorku aby si ho tam v klidu snědla a chtěla jsem jít pomoci mamče a tetě Marušce s Pepíkem, kteří sbírali ořechy a hrabali pod ořechem listí. Maruška chtěla jit se mnou a dokonce si vzala sebou i svou malou červenou židličku. A sedla si na ní pod ořech, kde jsme hrabali listí. A pak v okusování stehna pokračovala. Pak zacapala s ním ťapkat mezi námi. Říkali jsme ji, ať dá pozor na Bena a Bena napomínali, aby ji ho nesněd, neměli jsme čas u ní stát, bylo moc práce. Jenže Ben je pes bezedný a najednou slyšíme od Marušky „netohoooo, maso neni“ chvíli na něj hodně smutně koukala, ale pak se s tím smířila, když ji bylo slíbené další. Pak mu ještě dělala malá…


Tentokrát jsem ho i stihla vyfotit, Vždycky jim máváme s Maruškou a ona je nadšená…


I když má vzadu přepaly, je to pro mě momentka úplně užasná. Maruška skákala po prababičce a hlásila ji „babiko, oříky, loupeš? „ :o)))


Navečír jsem volala Petrovi abych věděla do čeho jdu. Podle hlasu byl opět namazanej . Padlo řešení, že bude lépe, když v Ohavči přespíme. Otočila jsem se doma pro nejnutnější věci , pak v Kauflandu pro chleba . Tam jsem chvíli zkejsla, protože jsem čekala, až paní prodavačky přelepí na podvečerní ceny. Dala mě echo, že tvaroh bude za 2 Kč. Nakonec jsme se ho dočkala, vzala jsem jich všech 10 a podělila se s Horákovými, kteří tam zrovna byli a v Ohavči pak s mamčou, Nám udělají radost takový malíčkosti jako tvaroh za 2kč místo za 16kč. Už se těším, až upeču jednu z našich neoblíbenějších buchet. Patří tam 3 tvarohy a to je rozdíl dát za ně 6kč a nebo 48.. to bude tuplem chutnat :o)))



Maruška miluje válení v babiččině posteli , teda ve všech postelích a nejvíc to miluje, když je nahatá, to se tak slastně rozvaluje. Tady přišla vymáchaná ze studené koupelny tak o to slastněji se tam rozvalovala. Já z té fotky cítím bezpečí…..