29.10.2008 Pohřeb...

Ráno jsem vyrazila do Valdic pro Homimíra 6tého, který byl se mnou v bytě jako ochranka, kdyby zas přišel Petr. Petr samozdřejmě z toho měl druhé Vánoce, že může dělat ochranku. Jeto hodnej kluk, je jsem měla trochu nateklý uši. Po 12h jsem ho odvezla domů ale letěla pro babičku a vezla ji na pohřeb Růženy Vávrové z Ohavče který měla v Ostružně v kostele Povýšení Svatého Kříže.

Tak moc mi připomínal ty starý časy, o pohřbívání jsem napsala už v jiné části kroniky,co ještě není na blogu strašně moc. O rozdílech mezi tím, kdy ani není obřad a mezi klasickým vesnickým pohřbem, kdy se jde se za rakví přes vesnici až na hřbitov ..a hrajou muzikanti…..jako to bylo dneska, tomu říkám důstojný rozlučkový obřad. V kostele voněly, svíčky, kytky a kadidlo, tak moc mi to připomínalo dědečkův pohřeb, jako by to bylo včera..a to už bude 20 let.

Dnes přijel na návštěvu pan Halík z Havlíčkova Brodu. Před lety tu s mládeží upravovali okolí okolí Ostruženského kostela Rušily se tam prastaré hroby a dělal se trávníček , vylo to součástí rekonstrukce. Od té doby k nám rád jezdí. Maruška s mamčou ho byli vyhlížet na nádraží u vlaku, Maruška se pak celý den ptala „kde je Halík“ asi se jí moc zalíbil. Dal Marušce krásný dárek, zlatý dvoudolar velké ceny. Marušce se moc líbil, říkala, že má „kojunku“ a krásně poděkovala. Tak má první věc do věna. Pan Halík je pro Marušku cizí člověk, viděl ji 2 krát za její život. ke křtinám ji dal zlatý křížek a teď tenhle peníz. Dal jí víc než její vlastní táta, hodně cizích lidí dalo Marušce víc než její táta. Stále mě trochu mrazí, jak si Maruška na tátu nevzpomene jak je den dlouhý, takhle by to být nemělo, ale bohužel.. Maruška to tak cítí…..

Po odpolední kávě jsem šla zase do bytu, šla se mnou Lenka a nakonec jsme se tam sešli Milada i Vlasta, tak já paběrkovala a u toho jsme povídali. Přijela jsem, když byla Maruška ve vaně ještě chvilku a budu s mí zas celý den.. nebo spíš než to přeberu tak častěji, ale teď v časovém presu hnaném datumem vystěhování si ji moc neužiju, ale pak už budeme jen spolu a v klidu….. Chtěli ji uspat aby mě neviděla, že jsem doma, nemysleli to zle, jen že mě pak vidí a je k neuspání , jak mě vidí, vydžela by lítat do noci, začne řádit jak bugr. Ale já ji měla chuť pusinkovat a umačkat, ale ještě jsem měla tolik práce, tak jsem svolila. Ale stála jsem za dveřmi a brečela jsem, protože jsem stále slyšela, „maminka, kde je?“ „maminka pacuje“ „kde je“ pak mamča řekla, ať mě Maruška zavolá….volala „ maninkooo, haloooo“ tak jsem vlezla do pokojíčku a opusinkovala jí, ona mě odejmula hlavu svýma malýma ručičkama………. lehla jsem si k ní , vzala ji za ručku a zpívala, chtěla prso, tak jsem ji nakojila, pak ještě pár jemných písniček a usnula jak špalek přitulená pří Nedědovské „Skládance“ já ji střídám ukolébavky a jemné folkové a trempské písničky, do ničeho ji nutit nebudu, ale doufám, že bude mít ráda taky přírodu a táboráky jako já, abychom si mohly jednou zazpívat spolu.

Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší! Amen

(úryvek z kromiky psaný tak 5 let zpětně..)

Ač jsem křtěná, nejsem věřící, ale nějak mě přišlo pod jazyk zvolat tento úryvek modlitby ze „zrávasu“. Přišlo mě to všechno nějak na mysl v souvislosti s pohřbem Františky Duzynské. Pokud se to tak dá říci o pohřbu, tak měla velice krásný pohřeb. Co je na tom možná to, co ho dělá krásným je důstojno. Opravdu důstojný obřad. Už jsem jich zažila za život několik ale tenhle byl opravdu nejdůstojnější. Mši sloužil (myslím že páter) Pavel Schumilaz a mluvil velmi krásně o významu slova „maminka“ o tom, že každá žena jí nedokáže být. že se to učí. Že jedna z nejdůležitějších věcí v životě od jeho počátku je mít hodnou maminku. A má pravdu, jak se říká věta, kterou si národ oblíbil od baviče Milana Pitkina „A vo tom to je...“

Strejček Petr Ducz. dědův bratr tak hezké kázání o jeho pohřbu neměl,to tu ještě působil Josef Němec. Mám na něj dobré vzpomínky,ač do kostela chodím jen vyjímečně a k nějaké konkrétní příležitosti, ale ty proslovy a kázání. Ta měl nekonečná a často ztrácející smysl tématu. Možná jsem to už někde psala, ale pamatuji se, když tu ještě působil, na jednu svatbu v kostele. Vdávala se tehdy ???? Hanušová, dcera mamčiny spolužačky z Ohavče. Byla to první a poslední svatba v kostele kterou jsem doteď navštívíla. Oddával je právě pan děkan J.Němec a do kázání ke svatebčanům v tento slavnostní den zamotal i volby jež ten rok byly a povodně a Bůh ví co ještě. To Pavel Schumilaz, jež zde působí v současné době, to je formát. Do jeho kázání se zaposlouchá i nekřesťan a lecos si z něj odnese a právě ..Vo tom to je...

Úplně jsem zapoměla na odůvodnění té úplně první věty, kterou jsem začínala toto zamyšlení smixované se vzpomínkami. To... Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné i v hodině smrti naší! Říkám si kolikrát ještě budu účastníkem důstoného pohřbu v kostele. Babičky jejichž víra v Boha byla samozdřejmostí, pomalu ale jistě odcházejí právě na tu „věčnost“. Věřících je stále dost, rozhodně jich od Sametové revoluce mnoho přibylo, nebo ani tak nepřibylo jakožto to, že se nemusejí za svou víru stydět a bát se, že kvůli jejich víře by se děti nedostaly na školy a tak. Ale asi všeobecně v dnešní uspěcháné době leckdo hledá úniku, a mnoho lidí právě v Bohu, takže se skutečně mnoho lidí dnes nechává křtít v dospělosti. Ale těch pohřbů v smutečních síních je určitě několikanásobně víc. Ty zhruba půlhodiny ve smutečních síních, jsou taky pohřby. Ale kostel je kostel, i když nevěřím v Boha, jako bych v kostele měla blíž k věčnosti, i když nevím jestli vůbec nějaká je. Bůh ví :o) jestli je tam někde to nebe kde se všichni znovu sejdem v čele s tím jedním pánem s bílými vousy jak si leckdo představuje Boha. V kostele byla před mší otevřená rakev, mohli jsme jak jen blízko jsme chtěli, i pohladit, když člověk našel sílu. Dědeček byl jako by spal. Pokládali jsme do rakve každý karafiát, nebo svázané dva, teď nevím. Na sobě měl rozložené svaté obrázky. Ve smuteční síni v Sokolově na pohřbu strejdy Honzy nám ho ukázali za sklem. Dodnes mám z toho noční můru. Byl oholený, dlouhé kotlety jež dělaly Honzu Honzou neměl, byl celý napuchlý. Ale hlavně, ruce neměl sepjaté a položené na břiše ale čněly mu do prostoru s roztaženými prsty. Jako by prosil „nenechávejte ně tady“ Zase jsem utekla od tématu, chci říct díky Bohu i když v něj nevěřím za ty půlhodinky ve smutečních síních. Četla jsem statistiky kolik pohřbů vlastně už ani pohřby není, prostě nechají člověka spálit, zahrabat do země, nebo zaklapnout do hrobky bez obřadu. Jak NIC,jak kus masa o kterém se zapomělo, že ještě včera byl lidskou bytostí. Děje se tak hlavně ve velkých městech. Čím větší město, tím je to horší. A už jsem také radši zapoměla to děsivé procento uren s popelem nebožtíků, které si už nikdo nikdy nevyzvedne. Zůstanou opuštění někde v regále a po několika letech kdosi udělá hromadný vsyp a nebo rozptyl. Jde mě z toho mráz po zádech. Kdyby jen po zádech. Den před tetou z Holína měl pohřeb kluk že Žeretic, bylo mu asi 26 nebo 27, zahynul při autonehodě. Na pohřbu byla jedna paní od nás z podniku, která ho znala. Zaslechla jsem jen, že měl spoustu lidí, ale že se ani nekondolovalo. Kam to spějem? Mám z toho až strach. Aby až mě budou brát míru na dřevěnej spacák aby u toho neasistovali náhodně kolemjdoucí, protože „co bychom za ní jezdily, vždyť už je mrtvá a o ničem neví“ Proto mě napadl ten úryvek ze „zrávasu“, pro tenhle děs, o kterém jsem teď psala. Dřív se nebožtík vyprovázel z domova, pak z kostela, a my můžeme mít pomalu strach, aby nám na tu půlhodinu pohřbu, jestli nám nějaký uspořádají vůbec někdo přišel. Pryč jsou černé kočáry tažené černými koňmi kteří měli do hřív zapletenou slávu, ještě mého dědečka Josefa D. jsme vyprovázeli z kostela na hřbitov, pomalu krokem za pohřebním autem a před kostelem hrála živá muzika to:Pá parapapá pápara papá paraparapá pápara (to nejsou slova jen napodobenina popěvku co se mi vždy připomene). Jak to bude, doufejme, že ne horší,s těch statistik jde strach. Jak lidi přestávají být lidmi.