Jsem tak udondaná, že nevím co psát….Ráno jsem vyrazila k zubařovi kam jsem byla objednaná na preventivní kontrolu. Místo toho mi dal do zubu měkkou vložku,do toho, co mě vyvrtal, jak jsem měla pod ním zánět a nechal mi ho otevřený, což je asi měsíc, měkkou vložku můžu vyndat sama když se zub zblázní--- no už ji nemám, vypadla sama, jsem v ordinaci byla 5 minut a mám zas přijít asi za 3 měsíce….
Cestou od zubaře jsem přivezla postýlku z půdy pro Marušku.Vyložila, naložila Pana Halíka a odvezla ho na nádraží. Chtěli jít pěšky,ale strašně lilo. Maruška si pana Halíka moc oblíbila, ráno mu házela balón se slovy „Halíku hop“ tak má kamaráda o 80 let staršího. Když odjel, tak se po něm stále ptala. Pak jsme jela do bytu, pobrala věci do Ohavče a odvezla je tam. přijela jsem akorát na oběd, jen jsem ho snědla tak volala Bára, odvezli jsme zbytek věcí k rodičům. Pak jsem si dala jednu kávu a jela do bytu, odvezla jsem zbytek..gril a spol do Ohavče. Petrovi jsem cestou cestou hodila k Bendíkům s posledního prádla dvoje čisté kalhoty a nějaké slipy a ponožky, do těch beden na půdě už se lámat nebudu. Paní Bendíková mě vynadala, že nejsou žádné skladiště, že ho tam stejnak spát nenechá. Myslela jsem že je u nich, protože bratrovi Martinovi volal, ale Paní Bendíková mě tvrdila že není, ať si sežene bydlení. 2 sestry ho už odmítli vzít domů. Pak jsem jela do bytu kde jsem posbírala zbytky, vyluxovala, trochu vše vymyla, trochu popovídala u toho s Miladou a Vlastou. Stavil se tam i Petr a povídal mi, ze nemá kde bydlet.. to bohužel vím, ale už mu nemohu pomoci ta týden měl peněz co já na skoro celý měsíc, jak si s tím hospodařil , tak to má. Naložila poslední auto, rozloučila se se sousedy zamkla na rezavý klíč a už jsem pryč…. ani mi to opouštění bytu nehnulo se slznými kanálky, sice jsem tam zažila překrásný chvíle, hlavně díky Marušce, ale to špatný posledních dní podpořilo jen to, že už chci být pryč..všechno mi připomíná ten křik posledních dní a to nejdůležitější čekalo na mě u babičky. Tak nějak jsem o tom přemýšlela, že jsem tam nikdy necítila takový domov jako u nás doma. ten domov je v lidech a pokud člověk víc utíká, než aby tam chtěl být, tak to teplo domova prostě schází. teplo domova je v tom, že voní třeba buchty, všichni si k nim sednou k čaji a povidají a ne o tom, že buchty zmizí bez poděkování…. neumím to prostě vyjádřit…Prostě jsem tam ten klid a mír domova nenalezla, krásný chvíle ve mně zůstanou a ty zlý taky…..je to životní zkušenost…a byla hodně tvrdá …..teď doufám, že bude už jen a jen lépe….
Fotka je montážní lampa, jež jsem zhasílala jako poslední. Někdy v pondělí, nebo kdy ruply obě žárovky v kuchyni, a tam je to na štafle a na 2 lidi a na to jsme neměla čas a lidi. Copak o to šroubování, ale o ty lidi a čas jít koupit žárovky…. a pak jsem odešla s batohem na zádech (kam jsem vrazila i tu lampu) a s koštětem v ruce….odlétáme.
0 komentářů:
Okomentovat