11.11.2008 Martin nepřijel....

Tohle byli tak zvláštní mraky.. nakládané na sobě jak plátky..

Dopoledne jsme vyrazili s Maruškou do města , měla jsem donést ještě nějaké papíry na polilicii. Maruška tam byla se mnou a málem jim to tam zbořila. ˇVšude chtěla vlézt, s paní vyšetřovatelkou byla pro papíry a potomním tam chtěla „majovat“ no bylo to rošambo teda, byla jak urvaná ze řetězu . Když jsme odcházeli tak se ji strašně líbilo, jak píply dveře při použití čipu, a že nejdřív nejdou a potom jdou otevřít, když to pípne. Tak to tam bylo jak v drůbežárně :o))) no nakonec si to Maruška vyzkoušela sama , byl ji zapůjčen policejní čip a ona si tam zkusila otevřít dveře, byla z toho moc nadšená. Pak jsme se stavili u Hanky potřebovala pomoct s novým telefonem, nevěděla jak nastavit velká písmena při psaní zpráv . Tam jsme potkali Petra tak jsme spolu chvíli pochodili po Husovce aby si užil Marušku a pak mastili na oběd. Měl starosti že mu neproplatili melouch že zatím nemá za co zaplatit ubytovnu, může si za to sám, měl vše pod nosem, teď se musí starat sám.

Odpoledne po kafíčku jsme vyrazili s Maruškou na vzduch, proběhli jsme při tom v rychlisti kotky se slevami v Tescu a ulovili dobroty za pár kaček na chleba. a Pak v Penny se stavili pro zadaný nákup, pak okolo rybníka domů, škoda že už je tak brzo tma. Od rybníka jsme šli obvyklou cestou, byla tam taková tma, že nebylo skoro vidět. Maruška chtěla podat „pacinku“ někdy říká „pacinu“ chtěla jsem ji ukázat, jestli vůbec vidí (trochu vidět bylo od měsíčku) to veliký hřiště , ze kterého nechtěla chodit domů. Říkám jí co tamhle je a ukazuju ke klouzačce… a jak jsem řídila kočárek jednou rukou tak jí najel akorát do výhledu a Maruška povídá „kočárek“ :o)))) Jak jsme šli ten kousek tou tmou,chtěla domů k babičce, ale jen co jsme vyšli pod lampy objevilo se odrostlejší kotě , už se toulá po sídlišti tak 14 dni, lidé se o něj starají. Kočku se vzteklinou s pěnou u pusy by člověk odšupnul. A Maruška ho začala pronásledovat, hladit nosit… no jak ji znám, byla v sedmém nebi. Koukla jsem pak na foták a koukám bude večerníček (později jsem zjistila, že jsem si na něm zapomněla přecídit čas) . Říkám Marušce že musíme domů. že bude večerníček, večeřet a spinkat. A ona mi povídala „večerniček neci, s kočikou budem“ a to je říct.. prostě náš zoofil.

Moje pokusy nočního focení, jen tak z ruky….to co vede do dáli jsou koleje …