Dopolední kafčo, prostě pohoda, holky bez sebe nemůžou existovat a zjišťuji že jsem závislá na kofeinu.. :o))))) Před obědem jsme přejeli k našim na oběd neboť odpoledne se konal přesun do Ohavče. Čekaly na nás padající ořechy a jabka, tem půlrok od jara se tak rychle překulil , ale neskutečně hezky a hladce.
Babička už chtěla ořechy klepat,ale byli ještě málo zralý,ale pro klid v duši jsem uspořádala boj s tím naším největším klepadlem, protože na nás staletém ořešák nic menšího neplatí :o))) Dokonce se mi ho povedlo zaseknout o větev a klepat tak jak se má, Maruška z toho měla obr legraci a chtěla se taky houpat :o)))) já zas tolik né páč mě z toho obr klacku bolely sakra ruce. Fotku o které píšu určitě poznáte, aneb jak těžké je fotit nejen děti, ale i s dětmi. Když jsem našla fajnově kompoziční oříšek zralý na vypadnutí , tak ač byl vysoko, tak si Maruška vzala klacek a než jsem ho stihla vyfotit, tak mi ho vyšťouchala. :o)))))
Tohodle medvěda přivezl Ota, jeho přiběh sem líčit nebudu. Jen jsme si s ním uvědomila to co vím celý život, že se nutně potřebuju obklopovat předměty jež byly a jsou součástí mých milovaných lidiček. Taková moje malá úchylka, ale pak když se mi stýská, můžu si ten kousek něčeho pohladit a ten človíček je hned blíž , i když tady třeba u nikdy nebude. Úplně ho chápu že toho míšu nemohl vyhodit.. a Maruška si ho zamilovala . Nezáleží na vzhledu, na stáří ale na milionu jiných okolností :o)))
A pak jsme šli trhat jabka. Maruška strašně moc pomáhala. věčně jsme ji museli sundávat ze štaflí. No když už na vrch žebříku vylezla loni tak co se dalo čekat letos že.
V podvečer jsme byli rozházet ještě nahnilá a schnilá jabka do pole. To bylo legrace u toho. Komediantka jedna.
0 komentářů:
Okomentovat