3.9.2008 "dobý den"

Z téhle labutě mě bylo hodně smutno, možná z toho jak se k ní chová rodina…. vím dělá to v rámci ochrany těch ostaních, Tohle labutě je asi nemocné, sedělo na břehu a dívalo se na vodu a když vyplulo na vodu, zbytek hejna ho odháněl….říkám si, jestli tak nedopadne Petr,ne prto nemoc, ale pro své chovaní. Bude takhle beznadějně hledět na místo, kde byl rád se svou rodinou. On si však za svůj stav bude moci sám. Tohle se vážně nedá…

Já jsem šla spát v půl 4, nejsem musela dodělat ty fotky, aby se to dalo oděslat, abych to stihla v akci a páš musím sehnat internet, který je k použití , tak musím mít rezervu. Pak jsme usnula až ve 4, kdy mě přestaly budit zuby. Maruška se pak budila každou půlhodinu, měla někaké neklidné spaní, někdy chtěla jen napít, někdy plakala a nevymáčkla se proč. Tak jsme Petra poprosila, t mě nechá ještě chvíli spát, než se vykoupe, uvaří si kafe, muže tam Marušku mít a až půjde po té noční spát, tak ať mě probudí, že se prohodíme. Vzbudíla mě Maruška s tím že mi skočila na hlavu a počůrala mě i s postelí a péřovým polštářem. Petr spal v obýváku jak špalek. Co kdyby se jí něco stalo, někde spadla, pořád leze nahoru. tak jsem to sprdla. že mě měl říct, vždyť jsem mu to říkala, že se vystřídáme. On začal řvát, že si dovolil usnout, že nesmí ani spát, nějaký argument, že se mohlo Marušce něco stát nebral. řekla, jsme mu, že PROTI TOMU nemůže nic říct, že jsem mu říkala, že až půjde spát, ať mě vzbudí a on s toho okamžitě udělal, že „on nemůže nic říct“ prostě ty slovíčka „ proti tomu“ ignoroval a byl vzteklej, že by z toho kardiakovi prasklo srdce….

Je to asi 2 dny co zapomněla na nízkém stolku nůž, ještě že jsem ho našla dřív než Maruška, jaká hrůza se mohla stál, a on se vztekal „že si dovolil zapomenout“ mám doma děti dvě, to 37 lety je horší, za všechny ďábly.

Táta labuťák…v levém rohu mi tam vadí máma labuť ale jinak se mi na tý fotce prostě „něco líbí „

Nožky Marušky na hrázi, vyjednala si babičku s dědou aby šli s máma. Odpoledne jsme šli ven a Maruška se ptala, jestli k „babice, dědovi“ říkám, že se tam zastavíme, že jdeme dnes k rybníku, a ona hned „házet, chleba rybiky, kačena“ a že „babika, děda s náma“ tak jsme jim zavolali a šli s radostí, pobyli jsme u rybníka notnou chvíli, a mě bylo smutno z toho jak to dopadlo….že jdeme ven a Maruška se ptá po babičce a dědovi a po tátovi, ne, prostě si zvykla, že s ní táta ven nechodí….. Vždyť každý okamžik je tak krásný, že si ho chce vychutnat, nikdy se to už nevrátí, když nechce, ať nechce….

Maruška sbírá „kamínka“ a všem koho táta pozdravil a že má hodně známých řikala „ dobý den“ ode dneška to umí…

Pak jsme ještě pobyli na hřišti, bylo tam spousta dětí a Maruška se naučila chodit letadlem až je klouzačce i po žebříčku do letadla už sama vyleze, okoukala to od dětí, ale v letadle leze ke klouzačce řádně do kopce. Letadlo je dřevěná maketa havarovaného letadla na hřišti , obtancovaná klouzačkama a provazama. Děti to tam milují a Maru je fakt machr, že tam vyleze. ještě posledně mi jí strkal Petr okýnkem do letadla, aby se mohla klouzat, když tam s náma chvíli byl. Ale když nechodí..už ho Maruška nepotřebuje, zvládla velikou překážku sama….Sundala jsem jí sandálky, písek je tam hodně ostrý a na boso je měkký ale v botkách pod mohou pěkně řeže i mě, natož takové chodidýlko.

Jedna podvečerní .. tak mi je.. ty nadávky a vztek Petra ve mě zanechává stopy téhle atmosféry…..