pondělí 7. září 2009

7.9.2009 Motýl na pasece

Dopoledne nás zase čekalo primový hrací kafčo. Před ním jsme ještě skočili Marušce do tabáku pro tykadla , ale na tu dálku překvapivě nezdržovala, normálně to chodíme tak hodinu a půl, protože nejdřív byla nadšená že jdeme koupit tykadla, a potom že je musí ukázat strejdovi a Ťapince. Když se vyspala vyrazili jsme směr město a velké obchůzky, k mudrovi pro prášky, pro pečivo, a pokus do informačního centra koupit mamče lístky na Hradišťan & Jiří Pavlica, neb kvůli ceně na něj nechtěla ač cimbálovku miluje, tak jsme se ji na něj chtěli složit, měli však beznadějně vyprodáno. V podvečer okolo šesté jsme dorazili na sídliště.






Bylo krásné světlo a já chtěla Marušku nafotit v motýlovi někde bez zítřejšího kvanta lidí, tak jsme vyrazili k rybníku. Na cílené focení to nebylo, Maruška nadšená tím že je motýl, lítala nadšeně po protipovodňovém svahu a řešila, že neumí létat, že jí to nejde, ale pár foteček do rodinného alba jsem ulovila. ještě že jsme šli, a mám tykadýlkový, i když na spoustě fotek chybí kus, neboť Maruška byla jak torpédo. Ona si totiž před vyjitím průvodu s tykadlama tak počachrovala, že jsem ji je při opětotovném nenásilném nasazování zlomila tu slaboučkou čelenku.



Po strašně dlouhé době byly na rybníku zase labutě. Vyvedly 3 mladé, Maruška se samozřejmě ptala, jak se jmenujou. Tak jsem řekla že Labuť velká, jenže to našemu zoologovi nestačilo. Tak jsme to vyřešila cestou že je to táta, máma a že ty tmavý jsou jejich děti, což byla pravda. Marušce se moc líbili a ona je dušička upřímná, tak se tam rozplývala se slovy „ moc se mě líbej maminko“ pak tam řešila : „mě se líbí táta, má krásný oči“ no já zírala :o)))) jenže protože jsme byli fotit a bez chleba, tak na nás labuťák syčel. Tak jsem řekla Marušce, že se na nás zlobí. A ona „poooč, na mě? „ já na to, že nemáme pro něj večeři, že chce chlebíček. Maruška z toho měla zážitek a u našich to všem vykládala, že se táta zlobil, protože jsme neměli oběd :o)))) ale že se jí moc líbil. U Vody ještě řešila, že labutě nemají nohy, tak jsme ji vysvětlovala, že je mají pod vodou a ona zas že je pod vodou nemá. A radostně výskla, když labuť mohu vystrčila. Na tyhle naše dlouhý rozhovory bych chtěla mít permanentně zapnutý nějaký příruční diktafon. neopakovatelné věty, zjednodušeně a přitom na svůj věk nadmíru výborně. Prostě se s ní dá už normálně bavit a ona chápe až neskutečně. ten zvědavej zvonivej hlásek, ten je prostě pro mě tím nejhezčím zvukem na celém světě.



a ještě dva podvečerní šumáci, musela jsme hoodně zvednout ISO aby z toho něco bylo, neboť už se hodně stmívalo. Museli jsme podniknout aspoň pár poskoků na hřišti, hřiště prostě nelze minout a děda nám přišel naproti.


Další fotky TADY

0 komentářů: