17.5.2009 Ze srdíčka...

Ráno už to bylo dobrý, jen ty zbytky byly trochu poštouchávány duměním bubnů, střelbou a pištěním dud, ale to je na pobytu ve vojenským ležení právě to krásný….. Dopoledne jsme pocourali po jarmarku a já pořídila něco, co budu potřebovat, ale zatím je to schovaný a vymyslela, jsem dárek Marušce, aby jí mamka něco dovezla. Měli i zvířátko do kterého se zamilovala na srazu, jenže stálo moc peněz, dřevěný hračky jsou nádherný,ale drahý, ale vymyslela jsem to. Koupila jsem jí dřevěnou píštalku, byla z ní nadšená, protože v jednom dílu má píšťalku krteček , tak byla štastná, že můe pískat jako krteček. Jí udělá radost každá maličkost. Ještě jsem se stihal potkat s Nejenn a jejím Honzíkem . Byla moc fajn. Máme stejnej foták, jen ona nemá olšový ruce jako já a úžasný oko. Kdo umí, ten umí.

Pak jsme šli zase nahoru na bitvu, dorazili jsme tam nějak dřív, počasí začalo pěkně topit tak jsme dali ledovou Kofolu ,nakonec to dalo ještě dalo na kafčo v penzionu, tak jsme se posíleni vrhli do boje.

Můj fotoftípek. Aneb policejní zátarasy nás nezastaví :o)))) a nebo součást policejní jednotky ? :o)))))) Bylo to fajn, moc fajn, tyhle komický scény vyplývající z dění na těhlech akcích prostě nemají chybu :o)

Dělo od sousedů. O bitvě to bylo akční, 5 metrů vpřed, metrů ústup, dávat pozor na koně, jedna tlaková vlna ač jsem stáli kde máme mám profoukla uší, že si je nemusíme měsíc mejt, kouř a vůně střelnýho prachu mě uvádí do pohody .. my si veřejně přiznáváme, že normální nejsme, tohle prostě milujem, tohle a všechno okolo, vypadnout do jiný doby má na nás vliv silně relaxační.

jedna akční, vlevo Béďa vpředu Hejkal.

i tohle může zbýt po vojákovi…… :o))))))

Čerstvě očouzené laufy na varhanech , moc mě bavilo lovit po odpálení čmoudily co se zvedají od zátrafek, ale žádná se pořádně nepovedla…..

Čerstvě očouzené laufy na varhanech , moc mě bavilo lovit po odpálení čmoudily co se zvedají od zátrafek, ale žádná se pořádně nepovedla…..

Tak ještě na moje, jedna ze tří z víkendu, holt držím foták já a žádnej není hned takovej úchyl na cvakání, ta černobílá jí sedí víc. Škoda těch přepalů, a lidí v pozadí, ale jsou věci co zařídit nejdou,a le co už :o))))

Vlajka s fáborama z dekorování. Zase jsme vyhráli :o)))))) super pocit :o))))

Tak jsme si lámaly palce, dávali si pusy, viselí si na krku a ahoj, kdy se zas uvidíme..na Pecce nebo na Bílý Hoře….Balení , smutný a zároveň krásný. Něco krásného se skončilo, bylo to úžasný.tohle se nedá popsat, to se musí zažít a zážitky se tady navíc prohlubují s léty, množstvím a prohlubovaním přátelství s ostaními šermíři. Když to tak shrnu , tak mě bylo smutno, protože se mi stýskalo po Jinrovi. Člověk prostě chce ty krásný chvíle zdílet a pak jsou ještě krásnější. Ale bylo to krásný smutno.. protože jsem věděla, že tam za kopečkama je, a že se zas uvidíme a užijem. Stýskalo se mi jasně i po Marušce a ostaních ,a le tam to bylo daný tím, že s Maruškou to nešlo. Náměstí nabušený a o bitvě by se bála děl. Tohle stejskání bylo jiný. Maruška je součástí mého srdce od chvíle kdy měla sotva pár milimetrů. Jindra je součástí srdce, jež se pomalu a jistě léčí, ze všech těch hrůz… zarývá se do něj čím dál hloub aniž by to šlo ovlivnit.. prostě jednáním, slovy skutky, nápady, názory, tím že je jakej je….tím se mi zapouští do srdce čím dál hloubeji…. Já se omlouvám, ale uteklo mi to ven, nějak mě to nedalo, když čtu u Lucky 73 , že člověk by měl všechno říkat včas… Tak jak jsem do tohodle blogu vylívala slzy, šak víte, jaké to bylo, kdo sem chodíte číst, tam musím vylít tohle…. došlo mi to tak nějak , když mě bylo krásně smutno…..

Dali jsme si u bráchy na baráku kafčo, bylo nás tam asi 5, líčili jsme zážitky a vzpomínali a moc se nasmáli. Když jsem odjížděla , tak jsem měla slzy na krajíčku, za to že mám tak báječnou druhou rodinu. Říkám „ahoj brácho, měj se“ a odpověď „ ahoj sestřičko, a vem Marušku a chlapa a přijeďte „ nejsou podstatný biologický vazby ,ale ty citový…..já vím že mám druhou báječnou rodinu….

Větší výběr fotek z tohodle úžasnýho výkendu je TADY