30.4.2009 Nostalgie čarodek

Dopoledne jsem vyrazila za mudry, tenhle beztarostnej Maruščin usměv je opak toho , co jsem byla já, když jsem vylezla z ordinace. Pan primář po mě chtěl ať přestanu kojit aby mi mohl nasadit léčbu, tak jsem přestala, léčbu mi žádnou nenasadil a asi se mi to zázrakem za půl roku kdy mám přijít na kontrolu vyléčí samo….Tak jsem odnosila a odkojila Marušku a chtěla se dát do kupy.. ale asi se to s tímhle přístupem nepodaří.

Pak jsme šli něco málo obstarat do města , potkali jsme Martínka s maminkou, co spolu chodíme na plavání. Mám i fotku kde jsou vedle sebe,ale tahle mi přišla momentkovější.

Cesta přes město a zpátky mát trvala skoro 2 hodiny. Maruška si prostě dnes postavila hlavu a ťapala po svým. Ani lákadlo že už dojela babička nefungovalo. A to jsme jí koupili malou kytičku na uvítanou. Nakonec to dopadlo tak, že já táhla věci z auta, v podpáždí pekáč s buchtou, protože jsme ji ráno nestihla oddělit do dózy, hledaje 20 minut Maruškou zastrčený uzavíratelný hrnek na pití. Tak jsme prostě čapla celej plech. A už jsem byla u vchodu a Maruška na kopci za stromem a nechtěla dolů. Teprve když mamča vylezla ven tak se odlepila a utíkala dolů. Dnes prostě slečna samostatná. S Maruščiným couráním jsme přišli akorát na oběd. Byla roláda, co jsem tam byla v pondělí umotat, když mamča měla přijet v úterý, tak se upekla a dnes byla mňam.

Po obědě jsme dali kafčo a chvíli povídali a pak jsme šla odvézt auto do vesnice u Jičína (zas mám okno, je to kousek :oDDD ) prostě mi volal, že má koupené čepy , které potřebuju akutně vyměnit a byli jsme domluvení na jaro, tak jsem tam Ferdu hned odvezla, neb teď se nikam nejede a aby se mi to zas někde vysypalo, jako náhle ten kulovej za tý vééliký vánice 30km od baráku to už ne… :o)))) cestou domů jsem si zafotila. Maruška byla s dědou ve městě a pak s babičkou, s ní bych šla tuhle trasu do Svatojánský noci :o)))) Na fotce jedna rostlá čarodějnice, dnes tak padnoucí.

Dobrých 15 minut jsme čekala něž jsem mohla přejí státovku zpátky j Jičínu, holt zařínat víkend a plály první ohně….No a to čekání na přejití mě pak stálo mokrou kůži, začalo lejt. Sak na těch fotkách je vidět to předdeštový nebe.

Jelikož pršelo a já byla bez auta a bez kočárku, neb jsem s tím vůbec nepočítala . tak jsme zůstali u našich. protože pršet nepřestávalo a bylo čím dál víc hodin. Pak se počasi vybralo a bylo nádherně….prostě teplá letní noc provoněná odešlým deštěm, kouřem a prosvícená jasem hvězdiček

Maruška už skoro spala a mě se přiměl nostalgická rok 1996 a Josefovská na Blatech a škola tance v rohu a čarodějky toho roku na Prachově U Labužníka, kde se objevil zas, se svou neposednou patkou, jiskřičkami v očích a věčnou touhou tancovat ač tam nic nehrálo… Věděla jsem co mu chci říct a nikdy jsme mu to neřekla, nedokázala jsem to, že mě s ním bylo fajn a že ho chci ještě někdy vidět. Vím že šel tenkrát za náma a asi to cejtil stejně, podle toho co pak kluci říkali, tehdy jsem si řekla, že nesmím mlčet a říkat co chci , aby mě už nikdy nemrzelo, že jsme se nedokázala vymáčknout s tím co mi říká srdíčko, nešlo to trvalo to ještě moc let. Stalo se to ještě jednou s Barbarem, taky slova na jazyku a nic a to jsme si rozuměli ve všem a byl sám. Zůstal jen v paměti jeden krásnej ploužák na country bále bez tečky.. jak my byly stejný :o) Zůstala mi z měj jen ta Barbarka, to už je let.. pak leta samoty a zlosti na svůj svázanej jazyk. Po létech samoty šance tomu, jež si toho nakonec vůbec nevažil a podaná ruka v nouzi se stala peklem …peklem na dno a z dna odraz, kvůli sobě, kvůli Marušce. A teď už to dokážu, teda snad, aspoň se o to snažím, nechci už nikdy litovat ničeho, co jsem neudělala a neřekla, ač jsem chtěla. Protože teď chci vyhrát bojuju už i za Marušku a snad pomalu vyhrávám sama nad sebou. protože se mi konečně daří říkat nahlas, to co mi našeptává hlava a srdce….o čarodějkách si vždycky vzpomenu.. ač ke to už 13let.

Tak na mě nějak padly tyhle dávný vzpomínky na Julku a naštvání z dopolední návštěvy u mudra mě ještě nepřešlo, prostě jsem vyrazila asi ve 22h večer na koupaliště kde hráli Kanci. Country mě vždycky spravilo náladu a Kanci to je mých …náct a opět těžká nostalgie. Potkala jsme tam hromadu známých přisedla k Heleně Ruszové a spolku, vzpomínali, dali taneček, když bylo něco na co se dá třepčit samostatně nemaje protějšku. Nějak ty doby poctivejch plesů chyběj. To byly časy, člověk by protancoval boty , kdyby to šlo.. a prd diskotéky, polky pěkně od podlahy a skotačivý country a podobné pro náš střední věk :o)))) Šla jsme s Helenou a její družinou na nové město a otamtud v noci přivezla kočárek , aby byl přesun Marušky s výbavou jednodušší.