14.8.2010 Loučení protí vůli.....

Sobotní ráno, tak nějak se plácáme od ničeho k ničemu. Mě se nic nechce , hlavně na pohřeb se mi jít nechce, ne z důvodů, že bych nechtěla. Ale že by prostě neměl být :O( Jindra jen pro červy na zítra na ryby tak jsme to zmákli s Maruškou. Zajeli jsme pro ně do Ohavče. Skoro teda s povalchovanýma plechama, protože mě nějakej blb mě předjížděl zprava a před čumákem mi zahnul doleva kam jsem odbočovala já, jenže jsem si dovolila stát o chvilku dýl, prtože jsme viděla to co neviděl pán nedočkavý a málem byl v tom přijíždějícím autě co vystřelilo z parkoviště. Maruška byla na pohřbu strašně hodná. Chtěla jsem tam být a Marušce, jsme to vysvětlovala ,tak aby to její mozeček chápal a přitom po pravdě. Vzpomněla jsme si na Káju Maříka , na jeho první setkání se smrtí. Možná mi leckdo vynadá, ale my jsme to zmákli úplně v pohodě. Nějak jsme za to, že pokud to jde, ať se tahle realita před dětmi neschovává. Znám pár dětí jež to míjelo a pak byli ve velkém šoku, když jim odešel někdo opravdu blízký, nevěděli ani jak mají tenhle stav chápat , co se děje. Možná mám pitomej názor,ale realitě se nevyhne nikdo. Tak ať jsme na ní připravený. Maruška byla zlatá a paní Brusáková si sama řekla o pusinku od Marušky…že dává sílu. Má pravdu. Byla jsem v šoku. Martínka už jsem neviděla pár let.Ač je ze stejné vsi, občas na někoho nenatrefíte léta , když bydlíte na kraji a nejste tam denně. Tak věrnou kopii syna jsme snad ještě neviděla. Jako by tátu odlili do sádry a z odlitku udělali Martínka. Holky už jsou taky tak velký, pamatuju je jako prťata. Všechno letí….a jeden okamžik….přeju vám Verunko, Michalko a Martine moře síly. I vaší mamce a všem co ho milovali a měli rádi… ani jsem neměla sílu tahat foťák cestou k autu, a že to za to stálo, babičce se rozjely boty,ale úplně, šla jen po podráždkách a vrch ji držel přišněrovaný na noze a k podrážce na pár pidi kouskách.

Odvezla jsme je do Ohavče a jeli jsme s Maruškou na nákup, potřebovala jsme pórek, jež v pátek neměli a ještě kousek masa.jelikož byl sobotní nábuch stálo nás to 3/4hodiny. Pak jsem zplácla rychloběd. Pak jsme odpadli.

Jindra se plal strejdy, jak to vypadá se zítřkem, tem mu na to řek, že neví co bude zítra a krčil rameny. Infotmace že spíš jo, nebo spíš ne by byla přehlednější. A tak jsme vyhlásili akci Zet, že co dokázal strejda, to musíme taky. Jali jsme se dostávat tu obr skříň ode mě z bytu. Tenkrát jsme ji tam se strejdou dostali o chlup. Zůstali po ní na zdi dvě rejhy . Ty mám byli orietačním bodem. No nebylo to úplně ono. Jedna stěna už pod náporem tlaku praskala. Z rohu je sedřenej povrch, jeden spodní roh je ulomenej, Sololit vzadu drží jen na heslo. Ten nám taky dal zabrat. Byjíždel každý posunutí skříně, natož když jsme s ní museli točit do tak neskutečnejch poloh. Každý usazení skříně jsme ho museli nacpat zpátky do drážek, neboť při prvním stěhování od Petra jsem takhle o tu samou stejnou skříň přišla. Vyjel sololit. Skříň nedržela úhly a splácla se na placku. No ale zvládli jsme to. Skříň jsme doslali až do Jindrovi chodby a vypadá tam líp a nabízí větší úložný prostor a má stejnou barvu jako ty chodbové. Pak jsme stěhovali tu jeho černou co byla v chodbě. Ta zas držela jak židovská víra,ale byla zase těžší, dle cedule 87kg. Po 8hodině jsme s ní přifrčeli do Ohavče a složili ji do pokojíku. Ty dvě mrchy mám ve dvou dali na 6,5 hodiny dřiny. Maruška pomáhala že držela dveře, Leckde je brano a není zášlapák, fakt šikulka. V Ohavči jsme dali kafčo a frčeli dom. Ještě nás čekalo,namontovat zpět šuplata a fochy a dveře abychom mohli zase nahrnout věci do skříně, co byli v té původní, neboť jsme měli tím zarovnané úplně vše, včetně koupeny. Skříň ani nevypadá že prožila tolik strastí a že jsme ji přenášeli s kladivem a hrstí hřebíků, jen abychom udrželi sololit na místě. Protože hajzlik přeskakoval i ty hřebíčky , jediný co jsme na něj měli. No větší by šly stejnak těžko….ale ..ZVÍTĚZILI JSME…