Ač jsem o noční story napsala román, zůstaly po měm i stopy smíchu , třeba po Petrově otázce „víš o tom, že naše dcera má 25.listopadu narozeniny?“ měla jsem mu chuť říct, že je je spíš zázrakem, že si jednou vzpomněl, že má dceru. Za našeho společného bytí kradl i její korunky a co jsme od sebe, nedal jí vůbec nic. Ač jsem se ve výsledku tomu smála, ten namazanej agresivní hlas jež urážel, mi zůstal někde hluboko ve vzpomínkách a psychice zarytý tak, že jsem se celou noc klepala zimnicí , trochu jsem spala ale nevalně, když Maruška něco potřebovala a já musela vylézt z pelechu tak mě málem vypadaly zuby. Přes veškeré jiné plány jsme dopoledne pohádkovali, povídali, vařili a já se sluníčkem nabyla zas pocit bezpečí.Teda chvíle nepozornosti a Maruška na sebe vymazala Aviril :o))) Odpoledne jsme šli k Jindrovi, musel ještě hnát do práce chudák, včera mu taky zabrala celý den a vyčerpala síly. Nechtěl abychom šli pěšky potmě, když Petr teď má své dny a po mém jednání ač je oprávněné bude rozloben. Potřebovala jsem nutně mlíko a on mi pro něj radši skočil a koupil ho dráž v krámě u baráku , jen abychom se vyhnuli agresorovi. Byla jsem fakt vyždímaná a nevěděla zda mu spíš dát pusu nebo na zadek, asi oboje. Utek nám pro mlíko, když jsme chtěly být s ním a užívat si,toho že je a natáhnout svou denní dávku klidu a bezpečí. Utek nám aby se nemusel o nás bát a ještě to naše mlíko zaplatil , ač jsem nechtěla.. mě z něj prostě picne :o))))) Nemám slov.. nebo mám ale sem je nenapíšu…. K našim jsme teda jeli na otočku autem pro pocit bezpečí , abychom dostáli slibu a potěšíli smutnou mamču.
Tu druhou fotku jsem nechtěla původně dávat.. Maruška nedočkavě čeká na Jindru jež si odskočil, a ono je tak důležitý vědět, že náš milovaný člověk je jen za dveřmi a že za chvíli ho uvidíme…že JE
Copak o to.. slova jsem nenacházela večer, když jsem přišla domů a zapnula počítač. Jedna osůbka mě zdělila tak šílenou zprávu, že jsem nedokázala hodinu ni jiného než brečet a nezvládat nic.. Maruška se měla koupat a místo toho převrátila byt naruby a pustila si pohádky a mě to bylo jedno. Neviděla jsem na monitor ani klávesnici víc neslušných slov na život už nemůžu nalézt…. A pořád je jich málo ….proč život trápí ty nejhodnější lidi? Proč těm co už bojují s jeho břemeny v té nejtěžší formě přihodí další nálož? Pak někdy po desáté večer ta zpráva vyjela veřejně na Baby-café a mě to připadalo ještě víc jak pitomej zlej sen, já snad ani pitomější neznám :O(((((
Pořád a už dlouho mám před očima Dinino
Naděje je obruč, která chrání srdce aby neprasklo…
Ženská vydrží víc než člověk se říká .. musí pro svý 4 děti , mezi nimiž je ji nemocná Klárka
Zírala jsme do počítače do 3 do rána a stejně nic neudělala vůbec nic jen zírala, brečela, nechápala…
Pak někdy ve 2 ráno četla TOHLE a začlo to znova.. nemám slov , nikdy to nepochopím, nikdy to nevstřebám, tisíckrát se budu prát PROČ a odpověď nedostanu…
Kdo chce pomoci může TADY
2 komentářů:
Já to taky obrečela. Je to hrozný. Je mi Diny a dětí tak strašně líto. Je to děsně nespravedlivý... Já ještě ke všemu neměla přítele doma - byl na služebce, takže o to víc jsem trnula, aby se mi vrátil v pořádku domů. Člověk dneska nikdy neví, jakýho idiota na silnici potká.
není k tomu co dfodat, jen to, že život je někdy kurva!!takhle nemluví, al etohle se nedá:-(((
Okomentovat