úterý 15. prosince 2009

15.12.2009 Začínáme...

Naše dáma dnes vychrupkávala do 9hodin. No nebudila jsem ji.. ale zrovna když je něco neplánováno tak vyspává a pak byla trochu smekačka, ale o život nešlo, žádná konkrétní hodina nebyla zadána. Takže jen co se vzbudila, byla oblečena a přemístěna k babičkám.. výímečně s lízátkem k snídani, jež si sama vybrala.. no nebyl čas…ona si dává s jidlem na čas jak francouzi no :o))) Takže jsme se ještě cestou k našim stavili pro pár vydělaných korunek, pak jsem vyložila Marušku u našich a jela na vstupní prohlídku po MD. No hledání bylo těžké, byla jsem tam naposled před 13 lety a v těch zamotaných uličkách na kraji města , Teta mě řekla poslední uličkou doleva a tam bílej rohovej barák…jenže v té ulici byly bílé všechny skoro a žádný pořádně rohový.. byla to směs bytovek a řadovek. Nakonec to bylo ještě doleva a pak doprava.. no pak to mám já s mým dezorienťákem najít.. Tam jsem zapřela všechno co šlo , všechny neduhy co mám jsou z 10 let práce ve fabrice do které se vracím….jenže člověk je rád že má práci a uživit se musíme….Jsem ráda že je tam trochu jistota a že je to kousek, nikde nebude takovej finanční zázrak aby se revanžovalo i dojíždění a ztracený čas s ním, neboť čas s mojí milovanou Maruškou bude strašně vzácný. Cestou domů jsme se pokoušela, ještě o jednoho mudra, ale byla plná čekárna a tam se neobjednává pokud nejste ve stavu nejkrásnějším, tak jsem to vzdala a šla raději účelně mamče koupit karton mlíka, neboť mě prosila o dovoz . Dorazila jsme akorát když už byla Maruška uspávána. Slyšela a vejskala radostí a visela mě na krku a pusinkovala mě. A to jsem byla pryč jen 2 hodiny, co bude až budu každý den 9 a víc :o( zvykne si,ale bude to těžký pro obě.

Slupla jsme oběd a šla za Maruškou, čekala na mě, přitulila se a usnula.

Když vstala vyrazili jsme hned k Jindrovi čekalo nás hodně práce. Jen přemístění věcí na pečení mě stálo 2 cesty domů a plné ruce. Ono se to fakt nezdá… ale rozhodli jsme se že budem péct u Jindry, protože je tam více místa, více tepla a stejnak tam pak budem nejvíc…A když se ty dvě honí to je potřeba trochu místa a to u nás fakt není… Maruška pomáhala a to je hodně moc…mouka se prášila pod její nadšenou ručkou a prosík ať pomáhá ale opatrně nefungoval. Nadšení bylo vetší a přes veškeré výstrahy bylo divoké. Volala že je kuchařka a pro mouku a cukr nebylo chvílemi vidět,ale to že jsem nevzala kameru mě bude mrzet :o)))))


já vím že za fotka má spoustu chyb, ale na daný prostor pidikuchyně to nejde o moc líp ani mě. Ale je stráášně výstižná. Nadšené dítko nacpané právě tam, kde je nejmíň potřeba a tam kde nejvíc překáží…občas mě fakt už začaly cukat nervový vlákna, když jsem všechno měla všude jinde než na vále. Ale stejně tyhle chvíle miluju a užívám si je, protože vím, že takhle krásný jako s prtětem poznávajím svět a toužícím strašně moc pomáhat to už nikdy nebude :o)))

3 komentářů:

leknína řekl(a)...

Tahle fotka je právě náhrerná!!!

AndyPan řekl(a)...

Lído, tak to máš pravdu..vlastní zkušenost..děti to bavilo, tak do desezti let..pak jsem léta dělalal otrávená sama..a ted mám pomocnici..pravda, taky je to spíš škůdce, ale už vím, jak vzácný to je:-) takže souhlas a užívej:-)

Jeje řekl(a)...

matlálos patlálos :D