12.11.2008 Cesta do pekla

Dnes jsme se byli dopoledne podívat Na Rynečku kde od začátku festivalu vzniká pískové peklo. Prazvláštní místo, peklo hned vedle kostela (sv. Ignáce) ale co se týče umístění, aby to bylo po ruce a přitom to nepřekáželo, tak je to vážně super. Petr byl s námi. Jsem zvědavá, jestli s námi půjde někdy ven, až se v městě nebude dít nic. Tady tu fotku bych nazvala „hledám cestu po pekla“ i když je to zlatíčko a peklo má za zády, i když je vchod ucpaném čertem , tak se snaží vyndat tu dlažební kostku…..

Maruška hraje kuželky… tyhle starodávný mi říkají až až, pamatuji se, jak na mém prvním dětském dni na Sychrově, což je rok 1999 jsem je stavěla celý den od 9 rána do 5 do večera, ale ty Sychrovský jsou 3 krát větší a ve stínu bylo asi 40 stupňů. A fronta dětí do aleluja. jsem tam byla asi poslední poctivec, rok na to už byla jen jedna kuželka místo devíti a další rok je už dětem stavěli rodiče a nebo děti si je stavěly samy….

Jak jsme šli do města s Petrem, tak jsme se vraceli bez něj. Srašně se urazil, nevím jak padla řeš na vyhazování a co kdo kam vyhazoval. Ale Petr na to navázal větou, že by musel vylézt do 10 patra, aby mě vyhodil. Na to jsem odpověděla, že já bych ho vyhodila i z přízemí (kdo zná situaci ví proč) a on na to. „To nedokážeš“ tvrdil mi, že to myslel že srandy ale ten tón a v jaké souvislosti ta věta padla…. Podle mě z toho jasně vyplývaly jeho myšlenky, co si myslí, že si může dělat průsery jak chce velký a já ho prostě nevyhodím, že jsem takovej blbec, že to budu snášet xxxx let. Důkaz o tom je i to, že ač má už vyměřené alimenty a já mít kam, tak se můžu odstěhovat a on může jen platit, tak se na jeho chování nezměnilo vůbec nic k lepšímu, na to, že vlastně díky svému chování může o Marušku kdykoliv přijít.

Maruška miluje veškerá pískoviště. To na náměstí je teď vééliký. Jelikož dopisuji den poté a kdo ví, sešli dopíšu páč jsem nějak unavená a už je zas půl druhý tak původní text byl jen o tom, jak Maruška neposlouchá, a hází písek, ale po zajímavém zjištění, trochu magickém, ale velice zvláštním, o kterém nebudu psát, ale prolnulo mě zvláštní nadějí. Stále nechápu jak je to možné a jak to může na xxx pokusu vycházet stále stejně. Nechám si to pro sebe, jen budu doufat, že se to stane. Dnes mě u táhle fotky napadá jen písnička Pavlíny Jíšové….jako písek, prosíváš mě mezi prsty, stejně ti dlaně prázdný zůstanou……asi zkusím někde jiný příběh, který bude lepší konec mít, já nejsem z těch co po těžký ráně nevstanou…. „

Dnes na pohádkách bylo škola z Turnova kováři, kde študoval můj nejlepší kamarád, vlastně jak já jsem ho už dávno pasovala „adoptivní brácha“ Béďa Stolín, jeden z nejlepších kovářů co znám. Znám ho od nějakých 12 let, kdy poprvé vzal kladivo na jarmarku a začal si ťukat do železa a dnes je z něho mistr kovářskej. První místo v kovářských soutěžích a to i zahraničních má prostě takřka rezervovaný. Vážně před ním smekám. A trochu mu i závidím, že věděl co chce v životě dělat, já to nevěděla než jsem šla na učňák, nevěděla jsem nic, žádný cíle, kam mě dali tam mě dali. Jediný co jsem doopravdy chtěla, byla kovařina, jako můj děda a můj strejda, po měm teda i Pepa nejmladší, ale ten možná to řemeslo umí, taky vyhrál soutěž a je to 3 Josef Duczynský kovář v radě, děda byl samouk. Řemeslu možná čest dělá, ale se jménem Duczynski toho má už méně, spíš jen ty geny. Jméno Duczynski pro mě znaná čest, hodného vstřícného člověka, milujícího svou rodinu a to Pepa nejmladší rozhodně není. Má rád hlavně sebe a lidi, kteří mají peníze. Bolí to, ale bohužel s tím nic neudělám. Řekl pár vět, které zde citovat nebudu, kdesi v prvních 3 dílech mé kroniky jsou, na tohle se nezapomíná……a nepřebolí to.

Tenhle kovaný motorkář byl vystaven na náměstí u stánku Turnovské školy. Mám ho i celého ale ve změti všeho co je teď na náměstí vynikla lépe jen ta hlava,

Před touhle sochou u které za půl dne ledacos přibylo – třeba hohy vedoucí od pupku čerta úplně vlevo, a ty schody…. ale prostě ač jsou tam sochy 3, tak prostě zelená plastová konvice v předzahrádce pekla byla k fotografickému neodolání…..

Téhle pizze předcházela dlouhá nechutná story. Zase jsem zjistila, že mi Petr ukradl stovku, tvrdil, že proto aby mohl Marušce zaplatit kolotoč a autíčka… přitom žádná autíčka mezi kolotoči nejsou…. jen se prostě jednou vymlouval na Marušku a i kdyby ji za ty peníze povozil na kolotočích. Princip se zcela vytrácí. Píšu ukradl, protože jsem zase zjistila, že mi ta stovka chybí, nic mi neřekl, prostě si ji vzal, jak mi řekl, a opět mi to „zapomněl říct“ to znám, to už má ohraný. Dokud to nezjistím, tak mi to nikdy neřekne. On ví, že už mu to nikdo nevezme tak si nechá vynadat, ale o peníze mě ukradené ho už nikdo neobere. A u nás je prostě stovka moc. A i kdyby, jde tam o princip, ten vyšší… . Proč on, se můře před Maruškou předvádět, jako že on je ten super rodič, který koupí kolotoč, vatu, a dítěti nic nezapře, i když do ceny jedné stovky, která je při dnešních cenách je na pouti jako když plivne do moře, ale pro náš rozpočet je to položka veliká. A proč já, která šetří každou korunu, abychom vyšli. aby bylo co jíst, proč já mám být ta, co tahá Marušku od kolotoče, když volá „točit“ protože víc už prostě utratit nemůžu….proč já má být ten horší rodič.. tohle prostě mrzí…. Vždyť Maruška měla svátek i když malý, jak já říkám, doopravdy slavíme až v prosinci na ten křesťanský, tak jsme pro ni mohli utratit tu stovku spolu a dívat se spolu, jak se raduje, domluvit se. A né aby byl jeden rodič ten co to koupí (ani ne za své peníze) a druhý ten co zakazuje ( protože prostě už nemůže, když to ten první ukrad)…

Tuhle pizzu zdůvodňovat nebudu, nějak vyjdu… když hodně těžko,a ale Maruška má svátek dnes, já za 4 dny.. Dle rozpisu měli hrát od 19.30 na náměstí kopidlenští Větráci (bluegrass), jenže nehráli,a le my na ně vyrazily, vykoupala jsem Marušku, dostala večeři páč byla zvenčí rádně vytrávená a šli jsme ven, ještě na chvíli, ze do 21h budeme doma, že si Maruška zatancuje a já zazpívám, prostě malá prodloužená večerka. Objednala jsem pizzu na 19.30 že si ji vyzvednu cestou na náměstí, Seděli jsme s Maruškou naproti sobě rozkročmo na lavičce, a užívali si, sousto po soustu. Maruška byla šťastná, že má „maso“ bylo tam pár kuřecích kostek a i těsto se sýrem ji moc chutnalo a ládovala se a byla strašně spokojená….. Proč tohle nemůže vládnout, když jsem pohromadě všichni 3…..

Abych nezapomněla, obhajoval se SMSkou, že si dovolil pro Marušku jednou něco udělat, (jako proč mu za to nadávám) tak jsem mu odpověděla, že pro Marušku by měl dělat všechno a pořád…. a ne tyhle věčný sabotáže…