čtvrtek 5. února 2009

5.2.2009 Výlet do Libáně

Dopoledne jsme jeli s Maruškou do kutlochu neb měl přijet technik změřit signál na internet, budu platit o 14kč víc, než u Ufona a pojede to jak drak. Musím, nebo se ze stávajícího připojení už zblázním, věčné čekání na signál :o(((((( S Maruškou jsme si zatím hráli , neb rozvrtávat něco nemělo cenu , když jsem potřebovala ihned po jeho odjezdu vyrazit směr práce abych si podepsala daně. Maruška stále touží po prstýnku, chtěla si půjčit ten můj, škoda, že jsem zapomněla tu její zkomoleninu. Používá jich málo a já to ještě do večera zapomenu. Tak tahle fotka je můj prstýnek v dlani Marušky, měla to i na prstíku, ale ta je rozmazaná. Sehnala jsem si i klíče od půdy. Kdyby se musela anténa dávat tam, stačí z okna, ale aspoň jsem zjistila, jaká je tam super půda. Jen co odjel technik skočili jsme do auta, já jsem Marušku vyložila u babiček a jela si do práce podepsat daně a zeptat se jak to vypadá v listopadu , neb co slyším, tak se maminy vrací po MD , a hned jsou zas bez práce, noci jsem kvůli tomu nemohla spát. Večer mi totiž kleknul i počítač u rodičů a tak místo honění písmenek do projektu a práce do úmoru jsem po filmu měla málo zaměstnaný mozek a tak černé myšlenky měly hlubší průběh.



Po obědě jsme spojili příjemné s užitečným a jeli do Libáně za Bárou. Její David pracuje s počítači, tak mě Bára nabídla pomoc, plus k tomu mě nabídla půjčit svůj noťas, abych neměla alespoň díru v projektu, protože s mým psaním románů. Ale pokud to jen trochu půjde , chci v tom pokračovat, neb číst to zpětně je fakt super. Jak ten čas letí. Mamča by moc ráda jela s námi, ale jak konstatovala, psychicky bych to moc potřebovala , fyzicky na to nemám. :o(((( Nabalila nám sebou pro Báru kus mouránka, Maruška chtěla „ponesu dobotu“ a u toho se neustále dobývala do krabičky. Tak ji slavnostně nesla až k autu.









Maruška byla nadšená z maminky Nelinky (tas mám výpadek, ony jsou tak stejné, že se mi pletou) ona je úžasně trpělivá a Maruška byla nadšená, že může pejska držet okolo krku a mačkat se k němu. Navíc od Báry dostala jahodový pitíčko a to ona miluje, tak stále žbrunila a lítala na záchod. Až takovým fofrem, že měla přikáplý gaťky. Na cestu domů jsem ji radši dala plínu, neb lítala co chvíli čůrat. Stavili jsme se v kutlochu Báře pro věci na sushi a tam chtěla opět čůrat, tak jsme jí dala na záchod, kakala. Tak si říkám , domů už to přejedem, přejeli jsme a u auta hned zas čůrat, to byl jahodovej průplach ledvin. Ona pije i doma hodně, ale když dá teta neředěný sladký jahodový pitíko, to se pak hubička neodtrhne :o))))) Ještě jsme pověsíli velikém koš prádla, než jsme šli do vany. Zrovna byla vyvářka a teď s těma rýmama bylo kapesníků na dvě šňůry, bylo úžasný, jak mě je Maruška ochotně podávala, nosila je hezky po jednom a já věšela. Je to holčička šikovná.
Abych nezapomněla, zápis dne…. Včera odpoledne psal Petr, jak se máme a a co dělá Maruška. To byla zpráva po 4 týdnech. Odepsala jsem až večer, když jsem měla čas , že se máme dobře, že Maruška je hodná, šikovná, ukecaná holčička. Ráno mě přišla sprďáková SMS, že jak se má Maruška , že jsem neodpověděla, že snad je ještě táta. Napsala jsem , že jsem psala až večer, když jsem měla čas. Na to přišla, odpověď „já jsem to nečet“ úplně stejnej…… no a jestli je táta? Vydržel by opravdovém táta nevidět dceru 2 měsíce, když s ní žije v jednom městě a dělí jí od ní vzdálenosti v řádu několika minut?

0 komentářů: