pátek 17. října 2008

17.10.2008 Rvačka

Je pátek, tak jsme byli plavat. Dnes nám nabízeli video pod vodou prý to z 1 000kč srazili na 700kč, no proti pražských cenám, co jsem slyšela i 3000kč je to paráda, ale bohužel, budu mít Marušku vodnici potápku jen ve vzpomínkách. Dnes jsem čučela jakou Maruška sama od sebe skočila do vody šipku z podložky do vody, je to prostě kachýnka. Cestou domů jsem Marušku opět nafotila v listí, má slabost stále lovit momentky a úsměvy, chvilky…. a ten podzim je tak nádherném, každém lísteček má jiný ostín, kapky věčných deštíčků si na nich dávají sraz. A Maruška věčně nadšeně nosí „lísteček“ . Tuhle kaluž jsem fotila, protože, se mi libilo jak je plná listí a jak některé jsou pod hladinou, některé nad. Nakonec to dopadlo tak že kaluž a momentky s Maruškou jsme měla na jedné fotce, protože Maruška mi do ní vlítla. Bohužel jsem v ten moment měla nastavený foťák tak, že Maruška není tak úplně ostrá. a bylo ta špatnou stranu není moc hezké pozadí, ale pro mě to má kouzlo. Navíc ji děsně zaujal jeden moc dlouhý klacek, tak vypadla jako když táhne do boje.


Cestou domů jsme se stavili u Pani Kaňkové v redakci vyřešit nějaké resty, Tam jsem dostala takovou čepici jako má Maruška akorát červenočernou. Tak má Maruška teď velikou radost, že má „maminka stejnou“ a „ušatá“ a každému to vykládá. Maruška si taky stále zpívá „ušatou, ušatou“ a tahá se za střapečky.

Petr byl nějakej přimazanej a tak byl před Maruškou hodně sprostej, ale hodně. To mě vážně při mých napjatých nervech dostalo, to jak mě k tomu ještě nadával. Šla jsme volat mamče, vím že jí je potom smutno, jenže to jediná možnost jak docílit aby na mě neřval, copak o to, já to vydržím,ale tam jde o to, že to dělá před Maruškou, a že to má na ní hodně špatný vliv. A když na něj promluví moje mamča, tak se zklidní. Jenže jako klasicky, když jsem hrábla po telefonu tak se se mnou začal rvát, protože nechtěl abych volala. Hned byl jak mílius, myslím slova, jako neblbni, já to tak nemyslel….ale já vím, ze pokud bych se přestala rvát o ten telefon a mamču nevytočila, že v těch nadávkách zas bude pokračovat. Když ji vytočím a dovolám se jí, tak se fakt zklidní. Přitom mu říkám to samé, že tohle prostě nejde, ale já na něj prostě neplatím. Při té rvačce o telefon mi málem zlomil ruku a oko, přes které jsem dostala tečku , mi do neděle pěkně zmodralo…. Pak chtěl ještě debatovat, nevím kde se to v něm vzalo, že najednou měl chvíli pravdy…. Tak jak mě stále tvrdil, že doma mlátili jen jeho, tak z něj vypadlo, že mlátili všechny děti, jeho teda víc, protože si to zasloužil…. a jak mě tvrdil, že o něj máma pro nic za nic přerazila takhle tlustou násadu….dnes z něj vypadlo, že to nebylo pro nic za nic, ale že udělal hooodně velkej průser… Říkám si že o něj měli přerážet násadu každý den…

Než se Maruška a Petr naobědvali, tak jsem pobalila věco do Ohavče, hupsli jsme do auta a přejeli k našim. Dnes jsem nedávala Marušku spát a zrovna jsme přejeli k našim, protože brzy po obědě se měli stavit Sedláci. Tomáš měl služební cestu do Králíků tak to spojili s výletem k nám. Tak jsme po 5 dnech opět viděli Janičku a Tomáše, což mě připadá při té dálce mezi námi úplně neskutečné. byla tu s nimi i teta Helena a moooc jsme si to užili. Kdyby tak bydleli za rohem, to by bylo táák príma :o)))) Fotku opět nedávám, jsem ráda, že se nechali blesknout. Janička koupila Marušce krásné rukavičky a teplé ponožky, ale Maruška byla nejvíc unešená rukavičkami. Když kdokoli přišel, chtěla je navléct. na jednu ručičku Jedny teplé palčáky a druhou ty prsťáky s písmenkama chodila je ukazovat. Od tety Heleny dostala krásného heboučkého medvěda, kterému jsme dali jméno Kubík, okamžitě si ho zamilovala a hned uměla krásně říkat „Kubík“ . Původně bylo v plánu po jejich odjezdu jet do Ohavče, proto jsem jela k našim autem. Ale odjeli když už se smrákalo, což bylo moc dobře, protože nám čas přál a více jsme se užili. Jen se zrušil přesun do Ohavče, protože by se stejně už nic neudělalo a bylo ba tam ještě zima, protože chvíli tvá, než se to tam trochu vytopí.

Přijeli jsme domů, doma jsem zjistila, že z těch 6 000 co tam bylo připravených na nájem , je už tam jen 5 000 a Petr byl namazanej jak dobytek. Nevím co si to zas vymyslel ta hovadinu že „musí ven“(dopisuji zpětně už vím, šel ven že musí sehnat peníze na nájem) píšu zpětně, neb to bylo teď hodně husté a já nebyla doma, jak napíšu dále, ale prostě šel ven a já dostala strach, strašnej strach…. věděla jsem, jen že se vrátí ještě nemazanější a nevěděla jsem jak to dopadne, vím jak pak bejvá zlej a ten teror, zvláště psychickej pak dovede, to je nad liský síly…..Nevěděla jsme co dělat, zda se zase zamknout, jenže to bude dělat zas bordel a sousedi si budou stěžovat. Když ho sem pustím, zblázním se, jsem už tak vyčerpaná, že to přestávám snášet, tyhle terory. Tak jsem volala mamče, zda ,můžu přijít, ale Maruška kvůli návštěvě v poledne nespala, to nevadilo, ale teď byla přetažená a spala fakt lehce, i probuzení na pití stálo hodně breku. A vláčet jí ledovým městem….Řídit auto jsme nebyla schopná, byla jsem vyklepaná jak Startka. Tak jsem volala mamče že vážně nevím, nechtěla jsme zas po ní, aby k nám chodila, protože vím, jak moc je vyčerpaná, unavená a bolavá, nebyla jsem schopná rozhodnout, co bude lepší. Nakonec jsem to rozsekla tak, pro naše bezpečí. Zavolala jsem policajty, s tím jaká je situace, že …. ani nevím, jak jsme ho nazvala přítel napsat nemůžu, ale sprosté to nebylo, ač bych na to měla nejvyšší práva. Řekla jsme jim, že si vzal z Peněz na nájem peníze, že už odcházel hodně pod vlivem alkoholu že to šel ještě přikmit, s tím, že po alkoholu bývá hodně agresivní, že je vždy opravdu zle…Navíc že tu mám skoro dvouletou holčičku, tak že bráním i jí, a že dnes, když jsem volala o pomoc mamince, tak mě tak bránil v telefonování, že mi málem zlomil ruku a že jsem dostala pěstí do oka. Takže nevím, jak bych jim ve stavu nouze nějak volala a vysvětlovala jim situaci. Tak si napsali jméno a přesnou adresu, nechali si vysvětlit, kam přesně mají přijet s tím, že, kdyby něco, tak stačí zavolat jméno a oni budou vědět kam přesně vyrazit. Tím jsem získala trochu pocit bezpečí. I holky na Skypu a ICQ se o nás báli, aspoň že někdo se mnou doma byl…. Pak volala mamča zpět a ptala se, zda má přijít, nechtěla jsem, kvůli jejímu zdravotnímu stavu, ale nakonec jsem kývla. Věděla jsem, že když tady budem, že si prostě nedovolí, z mamči má zatracenej respekt… Když přišla mamča, zklidnila se i Maruška která byla možná 15 minut vzhůru a stále brečela, nemohla se zklidnit. Po tom poledním výstupu, jak po mě Petr vyjel tuplem tvrdí „bojim, táty“ Petr přišel asi v půl 11. Jak tam byla mamča choval se až nezvykle klidně. Tvrdil nám, že je domluvenej, že jde o půlnoci na akci. Sháněl se po zimní černé čepici a baterce. Chtěl si brát moje sluneční brýle.. to jsem mu zatrhla, jsem ráda že jsem si ušetřila blbých 80kč bokem a konečně mám po 2 letech brýle, protože je potřebuji do auta proto sluníčku. Nadával, že přece nemůže jít v kšiltovce. Tiše jsme ho ignorovali, já pronesla jen větu, že mu žádnou čepici hledat nebudu. Odešel už na 23h….. mamča se rozhodla, že radši zůstane a já ještě chvilinku popsala s holkama na Skypu a ICQ a šla jsme se pokusit spát. Abych tu neklapala a nerušila mamču. Vím že mě trvalo strašně dlouho usnout. Vím že jsem se vzbudila když přišel, jen jak jsem spala chvilku, tak mám okno, zda bylo pul 3 nebo 4. Půl hodiny jsme museli poslouchat hlasité nadávání, pořád dokola stejnou větu v mírných obměnách.. „že ten druhej debil zvoral ten kód u toho trezoru, takže tam museli těch 4 a půl mega nechat“ Že jsme si teď tady v loznici mohli po posteli rozhazovat čtyři a půl milionu a koupali se v prachách, Co jsem si myslela v tu chvíli sem psát nemůžu, protože bych tenhle blog musela nechat přístupný až po 22 hodině… nejhorší bylo, že tím řvaním vzbudil Marušku. Pak se se mnou začal hádal pan ožralej na plech, že se o ní nesmí ani postarat. probudila se jen pití. On ji vytáhle z postýlky a ona brečela jak o život. Počkala jsem nad. postýlkou až usne. Pak „nas..“ odešel a vrátil se ve čvrt. 5 a usnul nalitej na oblečenej posteli, ale takovou ošklivou fotku sem dávat nebudu. Díky mamče jsem byla jenom kráva a myslím pizda , ani nevím s jakým iy se píše. Prý nadával v kuchyni a zavřeném, ale to jsme neslyšela já, jen mamča říkala, že jestli tohle byl, klid a to vážně byl, protože kdybych tu byla sama, to by bylo rošambo. Tak mi říkala, že se tohle vážně nedá to je o duševní zdraví. A po tom pátku po kterém mě ještě teď v pondělí ještě oko nevybledlo i o fyzické.

4 komentářů:

Dadouch řekl(a)...

Liduš a Maruško, moc Vám držím palce, ať Vám vyjde to bydlení. Potom již vše přijde samo. Stále na Vás myslím a ze srdce Vám přeji jen a jen samé štěstí a spokojenost, vážně si to zasloužíte. Fotky máš fakt nádherný, jen ty příběhy kdyby byly veselejší. Věřím tomu, že brzy budou ;o)

Kincsem řekl(a)...

Barbarkooo moc držim palečky, ať se s Maruškou brzy máte líp. Je dobře, že jsi uvedla věci do pohybu a snad budete brzo mít ten byt.

Anonymní řekl(a)...

Barbarko, som strasne rada ze sa veci dali do pohybu a velmi ti drzim palce... ked to s tym bytom vyjde, verim, ze maruska na tieto skarede veci rychlo zabudne, ty sa das psychicky do kopy, obe si oddychnete a same dve si budete krasne nazivat. urcite to zvladnete a ja verim, ze to bude urcite jednoduchsie ako teraz.. velmi vam v tom drzim palce, myslim na vas obe...
zuuz

čiřikaví řekl(a)...

Barbarko - ja jsem do tehle chvile vubec netusila co se u vas deje, ale chci ti jen napsat: moje mama zila do mych 2 let s mym tatou, ktery byl alkoholik stejny jako ... akorat ze on jeste obcas i rozdaval rany a to i mne... mama se s nim rozvedla kdyz mi byly 2 a od te doby uz s nikym nezila - vyrustala jsem bez taty a zvladla jsem to na jednicku (ehmm to ze jsem byla obcas na zabiti v puberte se nepocita ne?? :) ) takze urcite utikejte a moc drzim palce at to vyjde ... kdyztak hledej jine reseni.. ja jsem mela tátu jen 2 roky, ale s nasledky jsem se vyrovnavala dlouho - muj strach z řevu, křiku, prudkých pohybů trval až do hluboké dospělosti... a upřímně, teď se mi to vrací když mám vlastní dítě - někde v podvědomí ten křik je uložený a je to většinou má první podvědomá reakce na zlobení malého.. ale tím, že to o sobě vím, tak to zvládám a nekřičím.

přeju vám oběma, at to všechno rychle zapomenete... a at je více prosluněných dní... jiřka