čtvrtek 9. října 2008

9.10.2008 Podpis...

Dnes po obědě jsme měli je do Ohavče, nutně jsem potřebovala dopoledne k Lence pro nový kit od PST protože doma ho nestáhnu. Tak jsme to vymyslela tak, že jsem přijela v půl jedenácté na sídliště už autem, a skočila k Lence. V mrazáku jsem tam měla jednu pizzu z akce za 30kč, tak jsme ji tam upekli a podělili jsme se o ní k obědu. Marušku potom prababička uspala, neb mě vzdorovala a házela všechno na zem a pak říkala, že „pláče“ to ona vždycky říká, když něco upadne, nebo leží na zemi, začalo to kočičkou, když ji zahodila, tak jsme jí říkali že pláče a ona to teď spojuje je vším.


Přejeli jsme do Ohavče, Petr mi včera říkal, že tam cestou z práce vystoupí, ale pak zase objevil, že je v televizi fotbal a ten mu byl přednější než my. Jak jsme přijeli, tak nám naproti přiběhl natěšený kocour,a natěšená Maruška ho šla uvítat. V tuhle chvíli Maruška rovnala na kocoura suché listí a pak ho zase z něj přerovnávala na kortouč, a byla moc a moc spokojená.


Tady je naše nerozlučná dvojka. Pohodička pohoda. Sbírali jsme hlavně oříšky, protože od soboty jich napadalo požehnaně. Maruška sbírala s námi, Nasbírali jsme 2 poloklece a 1 dřevěnou bednu….


Pří sbírání ořechů u podjezda Maruška , začala cvičit s velkou kárkou. Když jsme ještě měli králíky a dělalo se seno, tak se na ní dala, klec a sváželo se seno. Když byla prázdná, nebo na sena byl třeba zbytek a nebyla veliká čepice, tak mě na ní taťka vozil, milovala jsem to. Ta vůně sena, to jak píchalo, jak šustilo, chybí mi to…. ač to bylo hodně práce, tak to do sobě mělo hodně, sice první obracení byla velká dřina, ale jak to začalo vonět a šustit.. to bylo ončo… a když se stavěly kůpy, to se muselo umět aby nespadly, někdy nahonem, aby seno nezmoklo. A to blaho, když se třeba sušilo seno na obci, když ten kus tam byl ještě náš. Při tom prvním seně byli akorát třešně, tak jsme zobali a při tom letním, jsme se pak chodili koupat do rybníku Čeperka, je otamtud pár kroků. Zrovna jsme si vzpomněla, jak babička si před týdnem vyprávěla, co se týká třešní. Když se ještě sekaly příkopy od Ohavče k Holínu, a o nebylo jako dnes, do roku 1990 tam byla krásná přijemná okreska lemovaná stromama a zedníkův kopec byl o něco prudčí a na kole nám dával pěknej záhul. To ještě nebyli přehazovačky, jako dnes, nebo ji měl jen někdo. To ještě bylo „kdo chceš poznat co je dřina, kup si kolo ukrajina“ Avšak na druhou stranu, kam se kvalitami hrabou dnešní kola. Však strejček Petr na tom kole dojel z domova na Podkarpatskou Rus a to dvakrát. Včas se to píše v jeho kronice a sám mi o tom vyprávěl, a fotky mi ukazoval. Co dřív lidi dokázali….. Dnes tam můžou být za chviličku letadlem, ale jet několik dní a v noci spát pod širákem v krmelcích a kopkách sena, to bylo jiný dobrodrůžo. Ty doby bych vrátila ráda i za cenu ztráty techniky, dnešní svět je čím dál horší, dřív lidi dovedli víc pracovat, vážit si lidí a všechno bylo krásně pomalé a večer se zhaslo, aby se neplýtval drahý petrolej…… Mě se vybavily cesty na káře pro seno a je mi vzpomínkově….chybí mi to, tohle už Maruška nezažije a mě to mrzí, něco hodně důležitého se z toho světa ztratilo. A zabil to spěch….a ten zkazil lidi…

He a já úplně zamluvila ty třešně…. děda si je tam vysázel, tam u cesty a pak to všechno zabavili komunisti. Děda byl na poli s dětmi na řepě. tenkrát měl každý na povinnost okopávat několik řádků, bylo to povinné z JZD. A děda se natáhl, aby svým dětem se stromů, které sázel utrhl dětem pár třešní. V Ohavči tehdy ještě bydlel bratr generálního tajemníka Milouše Jakeše, ten to viděl a děda s tím měl veliké problémy, že si dovolil vzít ze státního. Ale když se třešně pokácely, všechno dřevo skončilo právě u bratra Jakeše.. a to už šlo.. protože jeho bratr byl tajemník ÚV KSČ.


....je to bych mohla psát ještě dlouho.. tak tady pokus o umění.. nebo aspoň cvičení ve focení. nejdřív jsem myslela, že k ní nenapíšu nic, ale právě kombinace sedmikrásek a toho suchého listí mi vybavuje dědu úplně v živých barvách…. bude to za chvíli 20 let. co tady není, ale když vidím sedmikrásky, vidím živě situaci… Vjezd do Ohavče k baráku vypadal úplně jinak. Výjezd byla uježděná škvára, oddělená žlutými kovovými oblouky, za nimi kus trávníku a plot. Kdesi v v mé první kronice jsem to malovala. Na kraji výjezdu byl veliký kopec škváry a na něm rostly 3 břízy a jedna líska. Na těch břízách jsme s bratránkama věčně šplhali, až na vršky a malé nebyly. jednou jsem skoro z vršku spadla, ale naštěstí mě větve přibržďovali a mě se povedlo skoro na poslední nad zení chytit. Ani jsme to našim neříkali, aby nám tam nezakázali lézt. Když už jsem ve vzpomínkách tak kousek před lípama byla ještě jabloň nevím druh, ale prý to bylo taky „sládě“ 2 poslední stromy se skácely vzadu na zahradě letos na jaře, ale tam byly jabka maliký. Na tomhle stromě byli jabka že jedny sevřené ruce byly na něj malé. Tak velký jabka už jsem nikdy neviděla. Když byli zelený, tak byla nádherně kyselý, ale přitom ne tak, aby bylo po nich zle. A když už dozráli, tak byly žlutý a nádherně sladký, a tak křehký, že se rozpadaly, ještě než se člověk do nich pořádně zakous, takový už asi nepotkám. Dnes už se pěstují zakrslý stromy a vyšlechtěný,ale dřív byly klasické ovocné stromy veliké. Když se česalo, muselo se lézt ve větvích, dnes už jsem takové neviděla, na dospělý ovocný strom, ať je to jabko, hruška, švestka, třešeň dosáhnete z jednoho žebříku. Dřív ne, takový hrušeň byla veliká třeba jako lípa… No a takový „sládě“ jak jsme jim říkali už prostě v žádným zahradním centru nekoupíte. To už zůstane jen v mých vzpomínkách…

he.. kam jsme to utekla od sedmikrásek, ale já vím, že budou potomci snad rádi, až si tohle přečtou, jako já jsem ráda, když čtu kroniku po prababičce a strejčkovi Petrovi…

.. no a mezi tou škvárou a trávníkem, ohraničeným těma žlutýma obloukama, kterýma teď podepíráme pivoňky, vždycky zjara se tam píchaj….tam byl pařez na sezení a na něm seděl děda. Čekal na zákazníky, cosi jsme prodávali u silnice, jak jsem o tom psala, o prodeji zeleniny, kdo nečetl první 2 díly kroniky, které jsou psané ručně, až tahle je první veřejná a dávám jí na blog… Seděl na tom pařezu ve svém typickém černém baretu, černé hutné veště jež vespodu měla vložku sešívanou t malých kožíšku a modráky … a já si hrála na trávníku vedle něj a ptal jsem se ho. „dědečku, víš která kytička kvete nejdéle? „ a on že neví. Já na to, že sedmíkráska, protože vykvete na jaře a kvete ještě teď a vím, že to bylo k podzimu a děda tu ještě chvíli byl, tak mě mohlo být tak 10 let.. tak vždycky se sedmikráskama vidím dědu…..


Tuhle žabku jsem potkali za stodolou, chtěla jsem ji vyfotit a nějak se mi to nedařilo, Nejdřív jsem ji vzala z dálky, pak se zoomem, ale jak už bylo šero tak to ne Tuhle žabku jsme potkali při sbírání ořechů, chtěla jsem ji Marušce ukázat až po vyfocení, ale a ne ostřit, nebo úplně jinam. A pak jsem šla na Makro a pak na super makro ona se ani nehnula , měla objektiv před čumákem a nehnula, se, akorát že mi vyšla skoro hezky jen jedna. Stále mi to ostřilo hlavně na ten měch v kterém pózovala.



Tuhle jsem vyfotila před koupáním, než jsme to smyli. Maruška chtěla „majovat“ tak jsme dopoledne malovali, potřebovala jsem jít umýt nádobí, ale Maruška se nechtěla propisky vzdát. Na pastelky, má ještě těžkou ručku, by jim zlámala tuhy aniž by něco namalovala bez dozoru a s fixama a voskovkami jsme ji nechtěla bez dozoru nechat. tak do dopadlo tak, že jsem ji za chvilku našla se svlečenými punčoškami a pomalovanou. Ona to vidí dost často u Petra, se si po sobě píše centrofixami, tak to okoukala. Akorát na sebe nepíše AC sparta jako on, ale první M. jako Maruška se jí dnes povedlo :o)))))

2 komentářů:

papagaja řekl(a)...

naprosto nemám slov užasné

Anonymní řekl(a)...

krásné M a krásné povídání
Kincsem