Maruška se ráno probudila se slovy „jsem vyspinkaná“ a pak brek….ale děsnej. protože zjistila, že tam nemá strejdu a Ťapinku, ten jí odvedl k taťkovi a pak si šel oběhat potřebné. Potom jsme se zbalili v náhlém nápadu a vyrazili do Hradce do Makra, prý utratit potřebnou částku do konce roku, aby nepropadla karta. Jelikož jsme v této sestavě tam byli poprvé tak jsme vůbec nevěděli, že tam nesmí děti do 12 let. Myslela jsem že teda pojedeme příště , jenže Jindra měl cíl daný úkol v rámci výletu splnit úkol dnes a já jakožto poradce, neb díky naši situaci a snahou vyjít s málem , mám až nechutný přehled o cenách, tak se prostě vystřidat tam nějak nešlo. Tak se vezla Maruška 50km k babičkám na zahradu, ta si ani nevšimla, že jsem odjela. Akorát jsem ji stihla okřiknout, protože v mžiku tahala chudáka kocoura za ucho z pod stolu. Že ho nosí proti jeho vůli to jsme si zvykli, ale tohle byla podpásovka. A jeli nazpět. Nakonec to dopadlo tak , z méhu uvažování pod fousy že tohle je fakt výhodný a třeba a kus flákoty na naše společný víkendový vaření a Marušce něco od cesty a dáreček za 222 k vánocům nebo tak, co už jsem dlouho pro ní sháněla a plínky vyšly o 50kč na balíku míň. Nutný mlíko. A dopadlo to tak, že jsme splnili částku ale většina byla moje a mě čeká boj mu to zaplatit. Podle vtipkování to bude asi těžkej boj. To už jsem se dozvěděla, co má z toho Maruška k svátku a co k Vánocům…. Já už fakt říkám, že se z něho picnu. Já neumím o tyhle věci bojovat. Vím že nám chce pomoct, já vím že nám to bodne a moc. Ale jeho hlavní pomoc je v tom, že tady JE. o je pro mě to nepodstatnější. Naše sluníčko. Já už ani nedokážu brečet v ten moment , začínám si zvykat, hezky zvykat i když vím že tohle není vůbec samozřejmost. A nechci se hádat (že to fakt fakt nechci) , neumím to. Prostě to musím brát tak, že jsme už taková rodinka co sice bydlí každý jinde, ale jinak tak fungujeme. A večer…co myslíte, píšu to a brečím, že tohle bejt nemuselo, že nám stačí že JE. Vidím Marušku jak byla nadšená když jsme pro ni přijeli, že nás má pohromadě a jak jí svítila očka, když dostala balení s 10 Brumíky ke kterým bylo jako dárek Kvarteto se zvířátky. V Ohavči a celou cestu domů a doma mi pak ukazovala karty se zvířátky a dělala „čáry máry fuk“ a ukazovala mi zvířátka, jež neznala a chtěla říct jak se jmenuje. A byla tak šťastná. A já vím že s ní půjdu v krámě a že jí koupím od cesty jen jednoho Brumíka, protože to jinak nejde. Píšu to a brečím, ona je šťastná, já jsem šťastná. Za Jindru mluvit nemůžu. Je to pro mě dar ohromnej. Takovej nákup jsem neměla ani nepamatuju. Dojímá mě to, obrečím to a přitom tady o tom přemýšlím, že vím že nám chce pomoct a já vlastně doufám že to tak bude pořád. Nemyslím ten nákup, ale to, že takhle nějak se chová opravdová rodina. Asi jsem se v těch slovíčkách trochu zamotala. Ale snad chápete co chtěl básník říci :o)))) že je nám nádherně a chceme aby to tak zůstalo.
Celý den pršelo , tady jedna z Ohavče jak jsme tam vyložili Marušku. Dopsala jsme, házím to na blog a jak dohledávám link ke včerejímu dni a prožívám ty Jindrovi „maličkosti“ jak jim říká a snažím se to vstřebat jako samozdžejmost tak při hledání nakouknu co bylo před rokem a vím že ty slzičky dojetí hned tak nevysuším. Před rokem opět jeden z hodně běžných smutných dní, plných lží. Zrovna tam vysvětluju proč , píšu aby Maruška pochopila… když porovná tyhle dva dny.. nemůže jinak než pochopit. A myslím že už to ví teď. Nevím kdo mi to řekl, a nebyl jediný a vím že to bylo z pozice dítěte jež zažilo obě variaty. Tátu alkoholika a pak nástup klidu s jiným „strejdou“ dnes za to mámě děkují.. „táta není ten kdo zplodil, ale kdo se dokáže postarat“
Jen se směju že před rokem taky mamča zůstávala v Ohavči dýl a že tu taky byli na návštěvě Sedláci. :o)))))
1 komentářů:
Ahoj, tak jsem si klikla co bylo před rokem a vzpomínám si, že jsem to četla a bylo mi smutno. Je skvělý, že se Ti za tak krátkou dobu stačil život obrátit o 180 stupňů a že jste teď holky obě šťastný. Moc vám to přeju.
Okomentovat