nějak mě stávající teplota mrazí. Ven se nedá jít, doma zima, tak pokud nikam nespěcháme a nečekají nás nějaké velké připravy na oběd tak s Maruškou v teple pelíšku doháněném elektrikou prostě koukáme na pohádky a povídáme si. Jindra měl dle nařízení podniku svátek už dnes. Tak jsme dali před polednem kafčo a já pak uspala Marušku abychom se dostali za světla ven. Jako když bylo zrovna tak hezky tak Maruška spala jak špalek skoro do 4, než jsme se vykodrcali bylo před pátou a tak jsme stmívajícím se městem došli k našim na odpolední kafčo. Maruška tam měla zábavu v lupaní s prázným platíčkem po bonboniéře, cvakla jsem ho jako nouzovou projektovku. Cestou domů jsme potkali Petra, je to akorát rok co jsme se stěhovali a po roce první opravdu klidný setkání, vím že to má jedinej důvod.. byl střízlivej.. s rukou v sádře nemůže nahánět peníze na černo na melouchu, tak nemá na pití. Řesil teda že musí koupit setobox , či jak se to píše, že mu ho spolubydlící odnes, ale Maruška opět neobdržela ani sušenku ač s náma vlezl i do Kaufu. Já vím neřeším to, neměla bych to prý ani psát, že to jsou detajly co za pár let nikdo číst nebude. Vím to…Jen si to tady zdůvodňuju … proč a možná zas narazím na jiný názory, ta moje se budou zdát pitomý.. ale jsou moje…Prý pořád strašně porovnávám co bylo a co je.. jenže já chci.. i odkazy na rok staré příspěvky, prostě vím že sem nakukuje spousta lidiček, někdo jen zkoukne fotky, někdo i čte a mezi nima můžou být i nějaký tak nešťastný jako já před rokem a víc… a já jim chci svým příběhem dodat sílu, že sice odrazem až z opravdového dna , ale že za pouhý rok je život otočený o 180stupňů , když se do toho člověk opře . Že jde jen o to sebrat sílu..já se zbavila se teroru, nebojím se , kdy zas dostanu ránu, ráno vstanem a vím, ze máme co snídat…. Vždyť i vaše komenty tady mě pomohly sebrat sílu a udělat to, kdybych sen dávala jen fotky a ne přiběh.. možná bych byla tam kde jsem byla. Vaše komenty tady , nebo mejlíky mě pomohli tu sílu sebrat. A my vyhrály. Prostě píšu, vzpomínám, a doufám že někomu třeba nešťastnými ten náš příběh pomůže….Ono to vlasně se sušenkou nemá nic moc společnýho no….však mě znáte. Motám toho někdy moc dohromady. Prostě píšu píšu, číst přece může jen ten, kdo chce…
2 komentářů:
Barbarko,je dobře že píšeš.Nejsi a nebylas v tom určo sama.
Mě samotné blog co si píšu,taky moc pomáhá.
Liduš, čtu pravidelně, píšu jen občas, ale tys byla jeden z človíčků, kteří mě přivedli k občasnému házení myšlenek a pocitů do blogu. Moc to pomáhá. Jsem ráda, že už je dobře, pohlaď za mě Marušku. Mirka
Okomentovat