3.10.2009 Křtiny a vyznání

Maruška se ráno probudila a první co hlásila aniž by mě popřála dobré ránko tak bylo „jedeme na výlet, jedeme za dětma, do kostelíčka“ tak jak jsme jí to večer slíbila. Volala „těším se hurááá“ Na sídlišti jsme naložili babičky a vyrazili. Dlouho jsem je přemlouvala ať jedou, čím dál víc je nějak aktuálnější jak jde čas, věta že nevíme dne ani hodiny a společně strávených chvil není nikdy dost. Nejdřív jsme jeli k tetičce Slávince , poprvé jen k tetičce, bylo tam bez strejčka tak nějak jinak a strašně prázdno. Nežijeme v tom dnes a denně a tak nám to takhle připadá, byl tu s námi takových krásných let a není tu jen chvilku a prostě si tak nějak ještě musíme zvyknout. Marušce se tetička moc líbila , dětičky prostě poznají kde teče láska proudem :o))))) Když tetička někam odešla tak se hned sháněla „kde je Slávinka“ Pak jsme společnými silami připravili oběd najedli se a umyli nádobí. Pak jsme se vydali na hřbitov a směr kostelíček….

Mělo tam křtiny naše v rodině nejmladší dítko Sašenka. Hned jsme si vzpomněla na ty naše 26.8.2007. Nevím co mám napsat o podrobnostech se ani moc nedá, prostě jsme se sešli na jedné z úžasných událostí, že je dobře, když se rodina sejde i jindy než na pohřbech to preferujeme, propagujeme a praktikujeme jak jen to jde. Máme velikou úžasnou rodinu ve které vládne porozumění , láska a pohoda. Jsme moc rádi, když se mám povede takhle sejít, neb nás je tolika, a jsme tak moc po celé republice, že je to nereálné , a někoho prostě nevidíme , několik let, ale když se mám podaří sejít se a zas uvidět, jsme prostě šťastný, protože tak to má být. Nezáleží ani tak na intenzitě setkávání (když to nejde jinak, nedá se nic dělat) ale na množství radosti, které ze setkání máme. Je nás opravdu kopa velká a dík za všechny účastněné. Dík všem co to vymysleli , zorganizovali . Dík své obr rodině za to jaká je. Já tam zjistila, že teď už je doopravdy dobře.. víte proč…?

Ať jsme tam byli kdykoliv tak já vždycky odjížděla se slzami na krajíčku a kdyby jen na krajíčku,já jsem prostě záviděla tu lásku tam. Sourozeneckou, životní tu co měli strejček s tetou. ta první, že jich je tak moc a že se navzájem MAJ. A Strejček s tetou byli případ sám pro sebe , vztah plný lásky , pohody , tolerance , odpuštění… a já tohle nikdy neměla nejdřív letitá samota a pak Petr, jež se vydržel přetvařovat do té doby než přišla Maruška .. a vlastně ani do té doby tam bylo něco co nesedělo. myslel jen na sebe, žil pro sebe, nedokázal se dohodnout, miloval hlavně sebe…. přiznám se, fakt jsme záviděla ač se nemá…. a kdo četl náš příběh, ať něco přes rok , kdy jsem to naše bytí tady začala popisovat sem ten ví co myslím, ten ví co jsme prožili a kam jsme došli. A já poprvé nebrečela protože už vím co je láska. Nikdo nikdy nemůže přisahat na to, že je životní. Ale…. já jí cítím jak nikdy, cítím ji i z Marušky jak to všechno vnímá, jak to proživá. Ba ne, není to prvotní zamilovanost , ta mě nějak minula s náznakem strachu jaké to bude. Málokdo věří po předchozích zkušenostech , že teď už to bude dobrý, že druhej je vážně takovej, že se nepřetvařuje. Tohle mě vážně minulo, nějak to všechno už bereme víc s rozumem… Ale…teď už říkám že peklo se změnilo v ráj. Dodnes nechápu co mě vedlo myšlenky a ruku , že všechny odpovědi na inzerát jsem tak nějak ignorovala, když to někdo hrál ke kafi tak jsme to zahrála do autu, ale na tohle kafčo jsme prostě šla hned… vysvětlení mám, přísahat na něj nemůžu. A teď už je tady , vypěstovaná z naděje, že to tak jednou snad bude. Je ve mně lásky vybudovaná na pocitech a skutcích jež se staly. Na tom, že se dva lidí můžou domluvit,tolerovat, že jeden druhému se snaží dát co má rád, že na druhého myslí , že jde všechno v klidu a pohodě. Prostě už vím jak chutná láska, jak moc ji prožívá Maruška , aniž by věděla co to je. Jen z důkazů chování její dětské dušičky vím jak moc moc Jindru miluje.

A já tam seděla nad svíčkovou a culila se, protože jsme si tohle všechno rovnala v hlavě. A říkala si jak je škoda že Jindra nemoh (měli hraní) jak moc by mu chutnala ta svíčková co má tak rád. Však se mě na prvním kafi taky ptal, zda ji umím taky :o)))) a bylo mě smutno a zároveň šťastno, že zítra ho konečně zas uvidíme, protože se nám moc stejská. Maruška se taky pořád ptala , kdy k němu půjdem a jestli jede taky. A na zpáteční cestě jsem pak poprvý nebrečela, protože jsem našla , to co jsem hledala. Sourozeneckou lásku už nikdy nezažiju,s tím už nikdy nic neudělám. Díky za moji adoptovanou rodinku aspoň. Už vím z čeho pochází ta touha mít víc dětí, z týhle rodiny, z toho jak se navzájem maj a já v jiným koutě republiky nemám to co oni. Bráchu, ségru.. copak teď, ale když pak odejde mamka a taťka , tak mají někoho, nezůstanou sami… to hlavní už máme obě a budeme doufat že na věky a snad dojde i na to,aby Maruška nezůstala sama, jak se říká „dobrých lidí se vždycky vejde“

Omlouvám se za vyznání,ale já musela prostě tenhle úžasnej den a úžasná rodina ve mně evokují to, aby to bylo vždycky tak. Pořád moře lásky, aby jeden druhého měl, aby nikdo nebyl sám, jeden druhému pomohl, když je třeba.

Už mě pro dodatek napadají jen dvě slova a ty mám pocit říkám mnohem míň něž bych měla, mám je pořád v sobě a platí, a jsou jen pro Tebe :o))))

Fotky z hlavního okamžiku nemám, chtěla jsem vypadat trošku společensky a ne s batohem s objektivy přes rameno jako vždy. Nakonec jsem potřebovala přezout aspoň na teleobjektiv a měla ho až v lavici. Do místa jež by bylo super, jsem se už nevešla a tak mám to co mám. Jsem šťastná že jsme přeprala mizerné světlo kostela na manuální nastavení. Že jsme nepodlehla automatu, že jsem ze svých obyčejných seťáků s nic moc světelností dostala aspoň tohle. S minimálním použitím blesku, protože já mám prostě ráda fotky s atmosférou. Ač jsem pak některých chtěla šupátky dodat světlé barvy a docela se dařilo.. nebylo to ono. Já jsem prostě barbar na všechno

takže Alexandra Jana Lukešová a její křtiny v širším podání TADY

Domů jsme jeli brzy , že chce babička a ta v autě pak říkala, že nechtěla, že chtěla kvůli nám , že chceme být vždycky brzo doma.. což jsme nechtěli nikdy zvláště z míst, kde je nám tak moc dobře . Maruška si pohrála s dětmi, šaty černý, punčochy zatrhaný .. jezdili hromadně po zadku po nájezdu pro kočárky a vozíky. A my pobesedovali.. bylo nám prostě úžasně. Cestou domů mě vykládala že chce ještě do kostelíčka za Ježíškem, že tam bude tancovat, že tam hrajou a ukazovala na kostel v naší ulici. Došli jsme ještě pro Ťapinku, to bylo radosti a pak šupky domů.