Čas běží tak krásně že když dopisuju td 4 dny zpátky, že mám výpadky,a říkám , že je to dobře, teda, né ta hlava , ta je na prd, ale že se něděje už nic tak strašného co uvízne v paměti…..Když se pak vybavujou pomalu krásný věci je to paráda, třeba ranní sms zda dnes udělám tu dobrou roládu. To se to pak vaří, když druhý se na to teší a ocení to . Akorát jsem to blbec prozradila Marušce a ta postávala u dveří a chtěla už jít ke strejdoj. Dočkala se a já se vrhla na vaření za pomoci obou holek. Jindra oloupakl brambory na kaši no krásně mám to všem dohromady šlo. Když bylo hotovo, volala jsme Marušku že je oběd, naložila porce a šla druhou půlku rolády dát na balkon, aby rychleji vychladla a v malé kuchyni nezavázela. Maruška mi hlásila, že nemůže obědvat, že nemá židli.. no ona se řítila na balkon k tý půlce rolády v pekáči :o)))) Tam židle fakt nebyla :o)))))
dnes poprvé se mám povedlo uspat Marušku u Jindry po obědě, byl to boj,ale vyhráli jsme. Odpoledne poprchávalo, tak jsme se rozhodli bojovat se špajzkou, abychom v případě vyhlášení vaření oběda věděli co nám která nabízí, a co z toho vymyslet za mamku. V podvečer , když se to vybralo jsme šli ven. Cestou ke ke hřišti jsme potkali Petra. Nakonec jsme si připadala jak debil co lže. V první moment se s Maruškou uvítal jak milující otec, volal jí s otevřenou náručí. Uvítal se, šli jsme pak směr ke hřišti. On viděl, že mu jdou kamarádi do místní hospody, pískal na ně, ale neslyšeli ho.Jak když cítím neklid s podtextem, co mám dělat. Tak jsem mu řekla s úsměvem fakt v dobrém : „prosím tě běž“ a v ten moment mu úplně svítila očička. Přišlo mi, že jak když na to čeká, že je mu blbý po 5 minutách s dcerou , jen tak odejít. Fakt jak když na to čekal , přitom se může rozhodovat sám za sebe, kam chce nechce jít, svobody má už na to dost :o))) No tak se rozloučil, ještě se zastavil a sám od sebe mě povídal, že chce abychom se měli dobře, já na to, že se máme moc dobře a on že je moc rád. Na to, že podle hlasu byl lehce pod vlivem (každou desetinu promile mu po těch 5 letech cviku poznám na hlase) jsem zírala. Docela mě s tímhle překvapil, o rychlém odchodu ani nemluvím, no ale co už, mě to vůbec nevadí, jen mě přišlo směšný jak pospíchá za kamarádama….vím že to směšný není, že je to smutný, ale co už, je to jeho vůle…..
Mám pocit že ten naježenej kocour to vyjadřuje správně ...
Podvečerní momentky z hřiště
1 komentářů:
HOupajda parada! :)
Okomentovat